2.7 Relativní čísla slunečních skvrn ukazují jedenáctiletý rytmus. Na jaře 1990 bylo dosaženo maxima.
Rudolf Kippenhahn
(Der Stern, von dem wir leben)
2.7 Relativní čísla slunečních skvrn ukazují
jedenáctiletý rytmus. Na jaře 1990 bylo dosaženo maxima.
2.9 Motýlkový diagram ukazuje rozložení
skvrn na povrchu Slunce, resp. jejich heliografickou šířku,
v průběhu několika cyklů. Na svislé ose je heliografická
šířka skvrn, na vodorovné ose čas. Každá skvrna je
zakreslena malou tečkou. Po minimu cyklu se skvrny začínají
vyskytovat ve vyšších heliografických šířkách, zhruba u
30 stupňů severní i jižní šířky, prakticky symetricky na
obou polokoulích. V průběhu cyklu se místa nejčastějšího
výskytu skvrn přibližují z obou stran k rovníku a ke konci
cyklu počet skvrn klesá. Prakticky zároveň se začínají
objevovat ve vyšších šířkách skvrny nového cyklu.
Efemérní oblast pozorovaná roku 1953 (str. 104) je označena
křížkem (+).
2.10 Motýlkový diagram navazující na
obrázek 2.9 pro cyklus č. 21 sestavila ze svých pozorování
paní Sieglinde Hammerschmidtová, amatérská astronomka ze
Solmsu.
2.11 Výskyt radioaktivního uhlíku 14C
v minulosti na základě analýz vzorků dřeva z letokruhů. Od
začátku 18. století jsou také schematicky naznačena
relativní čísla (stupnice je vpravo). Silně vytažená
křivka znázorňuje odchylky od střední hodnoty, stupnice je v
promile počtu atomů radioaktivního uhlíku obsažených v
jednom milionu uhlíkových atomů. Během Spörerova minima
(kolem roku 1500 n. l.) a Maunderova minima (před 1700 n. l.)
byl výskyt radiouhliku výrazně vyšší než jindy (obrázek
podle Johna A. Eddyho).
2.12 Výskyt radioaktivního uhlíku 14C
během posledních 7 000 let zaznamenal velkou proměnnost,
vysvětlovanou změnami magnetického pole Země. Osy jsou
označeny jako na obrázku 2.11. Protože před 7 000 lety bylo
zemské magnetické pole slabší, odklonilo méně částic
kosmického zářeni a výskyt 14C byl vysoký.
Silnější pole v posledních 3 000 letech působí více proti
kosmickému zářeni a obsah 14C je nižší.
Magnetická pole Slunce pomáhají odklánět částice
kosmického záření od Země a snižuji tím dodatečně obsah 14C.
V době Spörerova a Maunderova minima bylo sluneční
magnetické pole "vypnuté", proto se přechodně obsah
radiouhlíku ve vzduchu zvýšil. Pravý okraj obrázku
odpovídá roku 1950 a předchozí pokles odráží
narůstající spalování fosilních paliv v posledních více
než 150 letech. Do atmosféry se tím dostává stále větší
množství uhlíku z paliv, který není radioaktivní. Kosmické
záření sice stále vytváří 14C, ale v
nynějším vzduchu s přísunem fosilního uhlíku je
"zředěný" (obrázek podle Johna A. Eddyho).
ISBN 80-204-0805-3