Jára (da) Cimrman


6

CIMRMAN FILOSOF


BASILEJSKÁ ODPOVĚĎ


(Příspěvek profesora Ladislava Smoljaka
pro českou revue Světová literatura, č. 6, 1969,
do souborné práce o patafyzice
v Československu)

   Asi v roce 1894 seznámil se Cimrman s filosofií solipsismu, jejíž ústřední teze - "existuji jen já, neexistuje vnější svět, který jest toliko mou představou" - ho rozrušila. Snad ze vzdoru, snad z hlubších příčin ideologických (bylo-li mu 24, zdálo by se pravděpodobnější prvé, bylo-li mu 44, přiklonili bychom se spíše k druhému důvodu) tehdy prohlásil: "Opak je pravdou! Existuje pouze vnější svět a neexistuji já."
   Rozruch, který tato teze ve světě způsobila, vedl, jak známo, k urychlenému svolání filosofického kongresu do Basileje, který se měl původně konat až v březnu roku následujícího. Jako oponent byl vybrán filosof F. C. Bohlen, eso tehdejší filosofie a protivník vskutku nepříjemný. Soustředil se v podstatě na to, že položil Cimrmanovi jedinou otázku: "Jak mohlo neexistující vědomí vyprodukovat svou filosofii?" Otázka ta oceněna v odborných kruzích jako kardinální a s napětím očekávána Cimrmanova odpověď.
   "Pravím-li," řekl Cimrman do napjatého ticha přeplněné kongresové auly, "že existuje pouze vnější svět a neexistuji já, neznamená to, že nejsem ve vnějším světě vůbec patrný. Neboť patrnost a existence jsou dvě naprosto odlišné věci."
   Po těchto slovech se Cimrman shýbl a zpod řečnického pultu vytáhl srolovaný čistý arch papíru, jehož plochu přirovnal (po rozvinutí) k jsoucímu světu. Prstem pak označil místo, kde chybí Jára Cimrman. Označené místo nůžkami vystřihl.
   "Vidíte," pokračoval Cimrman, "že uprostřed jsoucího světa vytvářím takovou - možno říci - díru, jejímž reliéfem jsem jasně ohraničen, a tedy patrný. Představíte-li si nyní pohyb (myšlení) ve vnějším světě jako smršťování a rozpínání plochy, jest jasno, že tento proces nemůže zůstat bez vlivu ani na reliéf díry, který v důsledku toho rovněž podléhá změně (rozpínání, smršťování) a představuje nám pohyb a proces myšlení mého neexistujícího já." Po těchto slovech vyběhl filosof F. C. Bohlen se spuštěnými kalhotami1) a za posměchu všech přítomných ze sálu.
   Přišel tak ovšem o finální exces. Když už se totiž teze zdála nadobyčej jasná, uvedl ji sám Cimrman v pochybnost. Vysvětlil, že oba procesy (v prázdné díře a v plné ploše) jsou zrcadlově obrácené (rozpíná-li se plocha, smršťuje se díra a naopak), z čehož plyne nevyhnutelný výsledek: tvrdí-li (neexistující) Cimrman, že existuje pouze vnější svět a neexistuje on, platí ve vnějším (existujícím) světě myšlenka zrcadlově obrácená: existuje pouze Cimrman a neexistuje vnější svět. Dostává se tak objektivního potvrzení filosofii solipsismu, jež měla být původně vyvrácena.
   "Jak se s tím vyrovnat?" otázal se Cimrman sám sebe. A odpověděl si: "Vyrovnat se s tím, toť věčný úkol filosofie." (Stručný popis zmíněného jednání možno najít v každé větší encyklopedii pod heslem Basilejská odpověď.)
   Cimrmanův filosofický směr nazván byl později externismem a Cimrman rozvedl jej ve slavných dopisech Albertu Einsteinovi. Základní větu o existenci ("Existuje vnější svět, neexistuji já") aplikoval na každý element jsoucna. "Tuto větu," píše Cimrman Albertu Einsteinovi, "mohla by o sobě prohlásiti každá věc. Dospíváme tedy k náhledu, že věc jest pouze mimo sebe: jest určena toliko svým okolím, tedy tím, čím není, a nikoli tím, čím je. Nebylo by tudíž lépe neoznačovati věc věcí, ale označiti za věc okolí věci, tedy ne-věc? Tužka, kterou držím v ruce, když Vám, milý Alberte, píši tyto řádky, jest vlastně podle Filosofie externismu jen prázdnou bublinou uprostřed souvislého masivu tužky jako takové."
   Einstein ve své odpovědi označil Cimrmanovy úvahy za "funny", vyjádřil však - velmi zdrženlivě - obavu, zda tu nejde jen o pouhou "hru se slovy" ("ping-pong whith the words"), která vlastní pohled na skutečnost nikterak neovlivňuje.
   Cimrman ve své odpovědi Albertu Einsteinovi2) vysvětluje, že filosofie externismu nemění pohled na skutečnost verbálně, nýbrž zásadně. Důkazem je mu pak aspekt gnoseologický. Cituje nejprve vlastní Einsteinův výrok, že "teorie relativity Newtonovy fyzikální zákony neruší, ale zpřesňuje". "Jaký však je vlastně rozdíl," táže se Cimrman, "mezi nepřesností a omylem? Nezlobte se, milý Einsteine, ale toto zase já považuji za pouhou hru se slovy, na níž, jak je Vám jistě známo, vybudoval prof. F. C. Bohlen celou svou teorii poznání."
   V příloze pak Cimrman načrtává zjednodušené schéma teorie své a teorie Bohlenovy, kde je rozdínost obou filosofických názorů otřesně demonstrována:


TEORIE POZNÁNÍ: dle F. C. Bohlena
Základní pojem: PRAVDA (zpoč. nepřesná)
Fáze: ZPŘESŇUJEME PRAVDU
Finále: VÍME VŠE (pravda zcela přesná)

TEORIE POZNÁNÍ: dle J. Cimrmana
Základní pojem: OMYL (zpoč. přesný)
Fáze: VYVRACÍME OMYL
Finále: NEVÍME NIC (omyl zcela vyvrácen)

   Čtenář nechť se nenechá svést povrchním dojmem, jako by v Cimrmanově případě šlo o nějaký nihilismus. Finální gnoseologická věta (NEVÍME NIC) vyplývá přirozeně a logicky z filosofie externismu: předpokládá-li totiž Bohlen, že se v procesu poznání blížíme k místu, kde věc je, ukazuje externismus jasně, že se blížíme k místu, kde věc není; aproximací nedostaneme se tedy "k jádru věci" (Bohlen), nýbrž "šlápneme do prázdna" (Cimrman); nevíme-ti tedy na konci poznávacího procesu nic, víme to správně.
   Cimrmanova teorie poznání však v sobě obsahuje i onen známý cimrmanovský rozpor (Cimrmanscher Widerspruch): jeho teorii poznání lze aplikovat na celé jsoucno s výjimkou jeho teorie poznání samé; aplikována sama na sebe sebe samu vyvrací (je OMYLEM, nebo ji prostě NEVÍME).
   Cimrmanův génius si však věděl rady i zde. Těsně před vyslovením finální věty učinil svou slavnou operaci, tzv. KROK STRANOU, a stanul tak pro tuto chvíli vně své teorie, odkud ji mohl uznat jako objektivně pravdivou3).
   Tolik tedy k Cimrmanově filosofii.
   Závěrem už jen malý dovětek, vlastně historickou zajímavost: Cimrman v roztržitosti neposlal svou odpověď Einsteinovi, nýbrž Ejzenštejnovi. Na stopu nás přivedl dopis z Mistrovy pozůstalosti, v němž Ejzenštejn odmítá Cimrmanův scénář s tím, že by byl masám asi těžko srozumitelný. Vida, jak malá nepozornost vyřadila málem ze světové filosofie zjev tak mimořádný, jakým Jára (da) Cimrman, tento "enfant terrible světové filosofie", bezesporu je.


1) Filosof Bohlen si totiž uřízl kšandu, což bývalo tehdy po prohrané filosofické disputaci znamením, že odpůrce svou porážku uznává.

2) Cimrmanova odpověď se nenašla ani v Einsteinově, ani v Cimrmanově korespondenci. Rakouský profesor Erich Fiedler, jehož jméno vejde ve známost patrně jen díky tomu, že se o něm na tomto místě zmiňujeme, vyvozuje z této skutečnosti závěr, že se "Cimrman za chatrnou konstrukci svého externismu zastyděl" a že se "filosofování nadobro vzdal". Čtenář bude mít v dalším textu příležitost učinit si o hodnotě tohoto tvrzení úsudek.

3) Z řečeného vyplývá. že operace KROK STRANOU je aplikace vysloveně momentní, platná pouze v okamžiku tázání se (ask moment) po pravdivosti Cimrmanovy teorie poznání. V ostatních případech - a těch je zdrcující většina - se ke kroku stranou neuchylujeme.


Konec