(C) František Nepil 1966
Kdo znal Jeho knížecí Milost, ten nikdy nepochopil, jak si
mohla vybrat za svého správce takové černé kuře. Lidé se
správčího báli jako čert kříže, klekali před ním a
líbali lem roucha jeho, protože to byl vlk, sup a upír.
Kníže byl však dobrák k neuvěření. Často vyjížděl
do kraje na svém koni. A to nebyl ledajaký kůň! Byl to
bělouš, ale žádný grošák, plesnivák, popelák nebo
mourek, žádný pstružák, medák nebo makovčák, nýbrž
atlasový jádrooký kakrlák, jakého snad neměla ani
vévodkyně z Credence.
"Jen pořádného jezdce potřebuje," syčel často
správčí do ucha zámeckému písaři, "dědkovi je snad
jedno, jede-li na koni či na krávě."
Kníže kudy jezdil, tam pomáhal chudým a trpícím.
Téměř vždy rozdal cestou svůj oděv chalupníkům a drobným
rolníkům v polích. Jednou daroval jistému sedláčkovi nejen
šaty, ale i ohlávku. Nemohl pak oře řídit, ten s ním loudal
kudy chtěl, až je chytili ve Zbečně a Jeho Exelenci zavřeli
do šatlavy jako nestoudného exhibicionistu. Nelze se tomu
divit, těžko se pozná Jasná Výsost, je-li pouze v
podvlékačkách.
Dlužno poznamenat, že dobro, jež Urozenost činila, a jež
nebylo spojeno s absolutní přestavbou stávajícího
společenského řádu, bylo dobro velmi relativní. Domkáři i
pantatíci odnesli totiž darované svršky zpravidla k
Munelesovi a utržené stříbrňáky prolili hrdlem v okolních
hampejzech.
Když pan správčí vstoupil, seděla Jeho Vzácnost u stolu
a listovala v herbáři. Milovala flóru a nezajímalo ji nic, co
nemělo pestíky, tyčinky a listy kopistovité, opakvejčité,
kosníkovité či střelovité.
"Jasnosti," uklonil se, "objevil jsem rudu!
Železnou rudu, Jasnosti!"
"Rudu?" podivila se Jeho Výsost. "Nač
potřebuji železo, copak jsem kovář?"
Pan správčí polkl nasucho. "Zbohatneme, Jasnosti,
nesmírně zbohatneme, začneme-li kutat!"
"To by ovšem bylo dobré," zbystřil pozornost
kníže. "To by bylo velice dobré. Mohli bychom založit
arboretum."
"A ne obyčejné arboretum," chytil se jeho
myšlenky správčí. "To byste si do něho nemusel
převážet jednotlivé stromečky, to byste prostě
přestěhoval z Afriky kus džungle a vysadil ji pod Zdejcinou. A
jiný kus džungle byste vysázel u Stradonic, a celý les z
Mandžuska byste přestěhoval k Chyňavě a jiný les třeba z
Žaponska za Železnou. A u Lhotky by mohly růst třeba jen
samé sibiřské břízy."
"Ono by jich stačilo pět nebo šest," přerušila
ho Jeho Milost. - "A co k tomu vlastně potřebujeme?"
"Jen jedno, Jasnosti: tři políčka u Rezivé studánky
- tam železo ze země přímo teče. A pole patří Vamberovi,
Kulichovi a Cvachovi. Musíme si s těmi občany promluvit."
"A co když řeknou, že mi ta pole nedají?"
"Neodváží se," rozkročil se správčí.
"Jste přece šlechtic a tohle jsou takoví zasmolení
odrbanci. Dám je sem zavolat a ještě letos budou tři
políčka vaše."
Vambera, Kulich a Cvach žili na samotách. Kulich včelařil,
Cvach pletl košíky a košťata a Vambera svážel v zimě
dříví z lesa, protože měl dokonce pár koní. Nic na světě
však nebylo vychrtlejší než jeho kobyly. Na nohou se udržely
jen proto, že byly přivázány k voji, obě byly šmaťhavé,
hluché jako snop, náruční byla dušná a vyplazovala jazyk a
podsední měla zuby omleté, protože byla klkavá.
Když tři políčkáři dostali pozvání na zámek, měli z
něho upřímnou radost. "Třeba nás chce pan kníže
vyznamenat," těšili se, "nebo se nás chce zeptat,
jestli nám něco neschází a jsme-li na jeho panství
spokojeni."
Jenže na zámku Jeho Vzácnost ani neviděli. Dostali se jen
ke knížecímu písaři, který na ně zaskřehotal:
"Stoupněte si do pozoru a děkujte pánubohu, že máte
takového pána, jako je náš. Víte proč?"
"Protože je dobrotivej a laskavej."
"Protože vás zbaví dřiny! Vy mu předáte tři pole u
Rezivé studánky, on tam bude kutat, vy budete mít po práci a
on bude mít arboretum. Tadyhle mi podepište, že s tím
souhlasíte, a dejte si odchod." A vrazil Kulichovi do ruky
husí brk, aby mohl na listinu napsat "Kulich".
Včelák však pero odložil:
"Já si to políčko nechám, protože to odedávna
patřilo Kulichovům."
"A já taky pole nedám," přidal se k němu
Vambera, "a kdo mi na něj vkročí, toho poženu bičem od
studánky až za řeku!"
"Copak máte beranici z vosloviny?" vyvalil na ně
oči písař. "Vy si nechcete vycpat kalhoty
stříbrňákama?"
"Ještě na tom nejsme tak špatně," namítl
medař, "abychom se dali koupit za pár
stříbrňáků."
"A pak," dodal kobylář, "pole je hranaté,
pole se nerozkutálí. Ať si pan kníže kutá jinde!"
A opustili písárnu na zámku.
"Já to čekal hned," mávl rukou zasvěceně Cvach,
"a řeknu vám, že jsem si myslel svý. A že to, co jsem
si myslel, by si pan kníže za rámeček nedal."
"Ono to pro nás ještě ovšem neskončilo. Budeme se
muset semknout. A víte co?" navrhl Vambera. "Pojďte,
semkneme se dnes večer u mne ve stodole!"
"Kdo se má k tobě táhnout takovou dálku,"
namítl včelař, "mohli byste přijít raději k nám, moje
bude péct vdolky a namaže je medem."
"Takové vdolky jako ta tvoje, brtníku, umí ta moje
taky," začal se hádat koňař.
"Jenže ty nás nezveš na vdolky, ty nás zveš do
stodoly," upozorňoval košťatář, "proto si myslím,
že bude nejlépe, když přijdete k nám. Ale přijďte po
večeři, moje vám žádné vdolky péct nebude, my jsme chudí
košíkáři a ne šenk."
"Já jsem teda jako o všem přemýšlel," zahájil
večerní rozpravu Kulich, "a říkal jsem si, že jestli se
máme někam dostat, tak že by někdo z nás měl vlastně
dělat předsedu toho dnešního prozatímního shromáždění.
Tak bych navrhoval, aby se této funkce ujal Vambera. Ten je
zvyklý držet v rukou otěže a ten bude určitě dobře řídit
i tu naši dnešní schůzi."
"Já tedy nemám žádné zkušenosti," namítl
Vambera, "ale zdá se mi, že to, co říká Kulich, je
rozumné a správné. Navrhoval bych však, aby toho předsedu
dělal on, on je takový rozšafný, že ano, já jsem pruďas,
já to řeknu rovnou. A Kulich se na to moc dobře hodí, umí to
se včelama a tak."
"Tak o tom dáme hlasovat: Kdo je pro, aby předsedal
Vambera? - Raz, dva, je to jasné, máš nadpoloviční
většinu, tak to veď."
"Děkuji vám za důvěru," usadil se do čela stolu
Vambera, "a navrhuji tohle: abychom se s nikým nepárali,
kníže nekníže, vzali vidle a šli na zámek a tam jim
ukázali, co jsme zač."
Cvach se přihlásil o slovo: "Já bych s tebou, Vambero,
jaksi nesouhlasil. Já si myslím, že teda jako hlavou zeď
neprorazíš a my nejsme tak silní, abychom si mohli dovolit
něco takovýhodle. Ale navrhuji jinou věc: aby se sepsala
taková jako petice, že ano, a poslala se někam vejš, protože
každý přece musí uznat, že ta políčka jsou jako naše, že
ano, a že se nám nedají jen tak vzít. - No jak se na to
díváš ty, Kulichu?"
"My bychom si především měli ujasnit, že nemá
smyslu, abychom tu mluvili páté přes deváté. Já navrhuji,
abychom tu nevystupovali takhle živelně, ale abychom vytvořili
řádný výbor, který by hájil naše zájmy. Jako jednotlivci
nejsme nic. Jako jednotlivci bychom neměli ani přepadnout
zámek, ani napsat petici. Když nějakou petici podepíše
obyčejnej Kulich, Vambera a Cvach, tak to je petice od tří
ničemů, kteří dozráli pro hladomornu. Ale když ji
podepíše Vambera - předseda, já - jednatel a Cvach -
pokladník, to je jiná! To už nejsme ničemové, to jsme
činitelové!"
"Já hned říkal, že má medák pod čepicí!"
povstal nadšeně košař, "pojďte, udělá se ten výbor a
uvidí se, co bude dál."
"No a jak se takový výbor dělá?" zeptal se
Vambera.
"Jak? Zvolí se! Jeden bude předseda a ostatní budou
mít jiné funkce."
"A koho navrhuješ za předsedu?"
"Počkej, to nejde takhle 'koho navrhuješ za předsedu'.
To se zvolí nejdřív přípravný výbor a ten navrhne
složení toho výboru definitivního. A co se mne týče, tak do
toho přípravného výboru jako za sebe navrhuji Cvacha."
"A kolik by tam mělo být lidí?"
"Alespoň tři."
"Tak já navrhuji Kulicha."
"A já Vamberu."
"Kdo je pro? - Všichni."
"Takže teď jsme oprávněni sestavit tu kandidátku.
Ovšem nejdříve bychom měli ze svého středu zvolit
předsedu, který by schůzi přípravného výboru
řídil."
"Já jsem pro, aby předsedu dělal Kulich. Kdo je pro?
Všichni. Kulichu, máš slovo."
Brťař poděkoval voličům za důvěru a hned přešel k
věci: "Naším úkolem je navrhnout do řádného výboru
pro ochranu pozemků u Rezivé studánky takové lidi z našeho
středu, kteří si zasluhují naší důvěry a kteří budou za
naše práva bojovat. Já bych například navrhoval, aby do
výboru šel Vambera."
"Já bych navrhoval, aby tam šel Kulich."
"A já jsem pro Cvacha."
"Má ještě někdo jiný návrh? Nemá, takže tím
pádem je řádný výbor zvolen a je jen potřeba, aby si zvolil
ze svého středu předsedu. Co se mne týče, já bych za
nejvhodnějšího považoval Vamberu. To je člověk, který je
zvyklý držet v rukou otěže, energickej, ten to jistě bude
řídit dobře."
Přes toto doporučení byl zvolen jeho protikandidát Kulich,
protože to umí se včelami a protože přesně ví, co výbor
může vocuď až pocuď. Ve svém nástupním projevu také
nekompromisně prohlásil:
"První, co bychom si měli rozmyslet, je, co dělat pro
to, aby naše pole u studánky zůstala naše. Tak kdo se hlásí
o slovo?"
"Já si tedy myslím, že to je všechno jasný,"
povstal Vambera. "Jsem pro, abychom se všichni tři
sebrali, vzali kosy a cepy, šli na zámek, zámek vybílili a
panstvo vzali trošku po létech, aby vědělo, že co je naše,
to má naše zůstat."
Cvach se zavrtěl nervózně na židli:
"Nezlob se, Vambero, tohle přece nejde, já jsem ze
zásady proti násilí, násilím se nikdy nic dobrého
nepořídí. To já mám docela jiný nápad:
Kamarádka mé švagrové má tetu, a její neteř se zná s
ňákou, co chodí s jedním od královské gardy. A ten se
jistě zná s lidmi, co se okolo Jeho královské Výsosti
pořád sem a tam, že ano. Tak ten by přece mohl, kdyby se mu
to vysvětlilo, prohodit slovo, že ano, a najednou by přišel
knížeti befél, že jako Cvachovi, Vamberovi a Kulichovi se
nesmějí pole vzít, že by to bylo proti právu."
"Košťatáři, já se o žádnou protekci
neprosím," bouchl do stolu Vambera. "Jestli se vám do
ničeho nechce a bojíte se, tak já vezmu bič a zpráskám to
všechno na zámku sám, a jaképak copak."
"Koňáku, neříkej, že se bojíme, a především se
do ničeho nepouštěj sám. Jednou jsme tady nějaký výbor a
hájíme nějaké zájmy, tak je musíme hájit všichni. A
jednotně. A svorně."
"A bez ohledu na oběti. Nás nesmí nic rozdvojit,
roztrojit ani rozčtvrtit."
"My musíme hořet, abychom se mohli zapalovat. Jen si to
přiznejme, přátelé, vždyť se máme rádi! Vždyť jsme z
jednoho kraje! A ve vás dvou je kus mého mládí!"
"A pák - nezapomeňme, kamarádi, že meze mezi našimi
políčky nás nerozdvojují, ale spojují!"
"Ano, to je vono!"
A všichni tři povstali a začali skandovat: "Ať žije
Vambera, Kulich a Cvach, ať žije Vambera, Kulich a Cvach!"
a velice dlouho si plácali a fandili a každý měl radost z
toho, že ho ti zbývající všichni dva mají tak rádi.
Nakonec pořídil Cvach jako jednatel tento zápis:
Zápis byl schválen všemi hlasy. Pak se trio políčkářů rozešlo, když si bylo zazpívalo duo z opery Prodaná nevěsta "Zůstaneme věrni, v každé době věrni sobě".
"Tak jestlipak jste si už promluvili s těmi občany ze
samot?" oslovil kníže správčího a zámeckého písaře,
když s hlubokou úklonou vstoupili do jeho pracovny.
"Už jsme jim to ozřejmili, Jasnosti," odpověděl
pan správčí, "a seznámili jsme je i s tím, že jaksi z
vyšších zájmů a cílů je třeba, aby svá políčka u
Studánky postoupili mezi zámecké zboží."
"Nu a oni, jak se vyjádřili?"
"Dosud se nevyjádřili definitivně, ještě se stále
jádří."
"Měli snad nějaké námitky? Nebo snad činili
potíže?"
"Kdepak, s těmi žádná potíž nebude. Všichni
projevili celkem nadšený souhlas s naší myšlenkou - tváře
jim jen hořely a někteří nám chtěli dokonce věnovat kromě
svých políček u Studánky i sousední pozemky. Ovšem ty
nejsou jejich, ty jsou už dávno naše."
"Tedy našli se samozřejmě někteří
jednotlivci," doplnil správčího písař, "kteří
plně nepochopili velikost tohoto projektu, jenže ti byli celkem
jenom tři."
"Vypravím se na samoty a s těmi občany si promluvím,
snad s nimi něco svedu," rozhodla se Jeho Výsost.
"Ale Vzácná Urozenosti," polekal se pan
správčí, "proč byste tam jezdil vy, vždyť tam sjedu
já tady s panem písařem. Je tam špatná cesta, a pak,
člověk nikdy neví, s jakými lidmi se v takových končinách
může setkat."
Jenže Urozenosti bylo zřejmě jedno, s jakými lidmi se tam
setká; obrátila se k nim zády a stanovila hodinu Há, na
kterou měla být připravena její brůna Bé.
Zprávu o tom, že se pan kníže vydává k Rezivé
studánce, donesla na samoty stará Hošťálková, kterou Cvach
angažoval na zámku jako svou agentku a špiónku.
Hošťálková byla přes svůj prostý původ velmi mazaná a
hlavně měla přístup do všech zámeckých komnat, neboť byla
uklízečkou. Rozmluvu mezi knížetem a jeho úředníky
vyslechla jsouc přestrojena za koště.
Cvach nelenil a vydal se za Kulichem, aby svolal schůzi
výboru. Kulich však tou dobou obcházel své brtě v lese.
Košíkář se tedy vypravil k lesu, odkud slyšel Vamberu, jak
nadává koním. Nikdo totiž nenadával koním tak často a tak
hlučně jako on. Krmil je hergotama, sakrama jim vystýlal
maštal a krucinálama je popoháněl. Normální kůň by za
takovou hulvátinu ani natahal, ale Ryzka a Barka byly hluché
jako becál, tak ani netušily, jak ten pohan nebe zostouzí.
Štěstí oběma přálo. Ještě dříve, než si podali
ruce, vykutálel se z lesa Kulich.
"Kulichu," řekl Cvach, "musí se svolat
výbor, na samoty jede pan kníže."
"No, počkej," namítal Kulich, "to nejde
takhle 'svolat výbor', na to je přece nějaká forma taky! Za
prvé se výbor svolává písemně, to stanovy jasně říkají,
a za druhé se musí svolat nejméně tři dny před zamýšlenou
schůzí, to stanovy předpisujou."
"Ale meďáku," namítal Vambera, "tohleto
hoří. Nemůžeme přece čekat tři dny, když sem jemnostpán
dorazí za půl hodiny. To to svolej ústně, svolej to teď,
zahaj a jedem!"
"No dobrá," nechal se uprosit Kulich,
"Zahajuji tedy dnešní schůzi, formálně vás
upozorňuji, že je stejně neplatná, protože nebyla svolána
tři dny předem a písemně, a že na programu je pouze jediný
bod - příjezd pana knížete na samoty."
"No s tím přece nebudeme dělat žádné
štráfy," vzal si slovo Vambera, "já jsem pro, abysme
si skočili domů pro cepy a pro motyky, mně osobně stačí
tadyhle bič, a s jeho pomocí pronese milostpán, jak pevně
doufám, docela rozumné slovo."
"Ty jsi samý bič a vidle, Vambero," spustil Cvach,
"ale vzdělanosti nemáš ani jako vrabec. Když
promluvíš, tak je hned vidět, že ti čouhá sláma z bot.
Taková jednání se přece nevedou vidlema a bičema, na to
musí být fištrón. Já navrhuji tohle: kníže by se měl
dostat nějak do situace, aby nám byl hrozně vděčnej, a aby
nám z té vděčnosti pole u studánky ponechal, popřípadě
ještě něco přidal."
"To je nápad, košíkáři!" rozjasnil oči Kulich,
"Ale jak to zařídit, aby nám byl kníže vděčnej?"
"No to je právě to těžký. Mohl by se mu třeba
nějak zachránit život, že ano. Kdyby takhle třeba v povodni
zápasil s dravým proudem, tak by se tam skočilo, vytáhl by se
a on by nám byl vděčnej. To by pak všechno běželo jako na
drátkách. - Akorát holt nějak sehnat tu povodeň."
A výbor začal přemýšlet, kde sehnat povodeň, až se
nakonec zrodil velký plán na fingované přepadení Jeho
Milosti. Podle tohoto návrhu měli na Jeho Zvučnost udeřit
tři zabijáci a usilovat o její život. V kritické chvíli se
však měli objevit na scéně jakoby náhodou tři stateční
zachránci a zlé vlkodlaky potřít.
Poslání zachránců vzali na sebe Vambera, Kulich a Cvach,
úlohou zavilých útočníků byly pověřeny jejich manželky.
A ve chvíli, kdy kníže nasedal na svého nádherného
bělouše, rozběhli se členové výboru ke svým ženám, aby
jim nalepili fousy a natáhli je do kalhot.
Cvaška, Kuliška ani Vamberka nebyly dvakrát nadšeny
rolemi, které jim přisoudili jejich muži. Jedna zadělávala
na vdolky a obávala se, že jí během přepadu těsto překyne.
Druhá chtěla převléknout peřiny, protože v těhle se už
nedalo spát, a třetí namítala, že se jí každou chvíli
bude kozlit koza a že by u toho měla být. Každá byla dále
zklamána tím, že jí lupičské hadry příliš nesluší a
žádná si nechtěla sundat podprsenku, což bylo nutné k tomu,
aby se jejich postava alespoň rámcově podobala postavě
mužské. Každá také omdlévala, když jí její muž vkládal
do ruky bambitku, a Cvachová i Kulichová se bály přiblížit
ke koni. Pouze jediný bod jim dělal zjevnou radost, totiž
pokyn, aby mluvily co nejhruběji. To nedělalo žádné z nich
potíže, to měly všechny tři stále doma před ušima.
Kníže se blížil zvolna a podrobně popisoval svému
šemíkovi, jak na okolních stráních zřídí arboretum. Kůň
se loudal a kýval hlavou, což v Jeho Jasnosti budilo pocit
spokojenosti. Kníže se svěřoval se svými plány vždycky
svému koni - a ten mu vždycky na všecko kýval. Oběma to
vyhovovalo: šiml měl pocit, že není jenom obyčejné, hloupé
zvíře určené k dopravě, a jeho pán se utvrzoval v tom, že
nikdy nerozhoduje autoritativně, protože se o každém svém
kroku s někým poradí. A tu náhle spatřil v zákeří tři
podezřelé, po zuby ozbrojené pistolníky, kteří se vesměs
chovali poněkud nezvykle. První totiž tupíroval druhému
hlavu a třetí si sám čechral koketní kudrnku nad čelem. Ten
třetí byl na nohou první a vzkřikl strašlivou fistulí:
"Krucinál, chlape, rozluč se se životem!"
Ten natupírovaný povstal a mnul si ruce jako satan se slovy:
"Brekeke, na tebe čekáme, už jsme tři dny nikomu
nepodřezali krk a člověk je z toho celý nesvůj."
Třetí se začal olizovat a liboval si:
"Mňam mňam mňam, to se zase nalokáme lidské krve, a
dej ruce vzhůru, ty chrastítko, copak se neumíš slušné
chovat pár minut před tím, než staneš pred súdnú stolicú
boží?"
Je nasnadě, že po těchto řečech usoudil kníže, že se
octl mezi kanibaly. Oslovil je tedy třesoucím se hlasem:
"Bratři lidojedi, já patrně nejsem ten, koho hledáte,
a nerad bych se rozloučil se životem, neboť bych chtěl
ještě na sklonku svých sil vybudovat arboretum, jaké by mému
národu mohla cizácká šlechta závidět. Nechte mi dovršit
toto dílo a já vám za to dám krdel zlaťáků."
"Tedy to reterátum samozřejmě už nevybudeješ,"
oznámil pánovi lupič-kadeřník, "a taky ti ho už nebude
zapotřebí, protože cizácká šlechta ti bude chodit klást
věnce sem, ke kamennému křížku, kterej tu bude určitě
postavenej. A snad si nemyslíš, ty sušárničko, že necháme
tvé zlaťáky v míšku, když ti prometeme hrdlo železem? To
bychom byli špatní hospodáři na svém pracovišti! -
Máňo," přeřekl se, "dej sem rozparovák a připrav
kastrůlek na játra pro Haryka. Ale ledviny dáme Fifince, ta je
ráda, ta je za ně vždycky hrozně vděčná."
To se ví, že po těchto slovech začaly knížeti strachem
bublat nohavice. Vzkřikl tedy se sepjatýma rukama:
"Milost! milost! milost!" To neměl dělat, protože se
jeho vřeštění trochu lekl ten natupírovaný satan a omylem
stiskl kohoutek, takže z jeho pistole vyšla rána jako z
moždýře. "To je blbec!" roztřásl se zlosyn
(říkejme mu tak, ačkoli dobře víme, že to nebyl zlosyn, ale
zlodcera), "nechal mi tam patronu!"
Nikdo mu samozřejmě neodpověděl, protože nebýt tam
broný kůň Jeho Milosti, těžko by se hledal v té chvíli
ten, kdo se vyděsil nejvíc. Bělák dostal z leknutí na tlamu
opar, a zároveň udělal stojku, s jejíž pomocí poslal svého
jezdce k zemi. Ten by byl býval jistě odpočítán, kdyby v té
chvíli nezapraštěla křovina, odkud vyskočil Vambera a
zahřměl:
"Chraňte našeho pána!"
Na ta slova se vyhrabali z houštiny Kulich a Cvach, a
postavili se mu po boku.
"Rojnice vpravo!" zavelel Vambera, "směr tři
lupiči, na zteč vpřed!" Na tento povel se všichni tři
políčkáři vyrojili do rojnice vpravo a s hromovým urá se
jali pronásledovat tři kvičící narušitele, nebo vlastně
narušitelky. Rozumí se samo sebou, že se všichni tři pustili
jenom za Cvachovou. To byla přece jen ženská jako žihadlo,
zatímco Kuliška byla štíhlá jako knedlík a Vamberka supěla
roštím jako hroch. Obě proto dostaly na Cvašku vztek, a sotva
s ní byly o samotě, řekly jí pěkně od plic, že je to
coura, nestyda a čubka.
V tu chvíli stáli ovšem jejich muži už před knížecí
Výsostí a hlásili:
"Všecko je v pořádku, Urozenosti, zazvonili jsme jim
na zadnice a z raťafáků jsme jim nadělali pugét!"
"Jste stateční a velcí hrdinové, ač vypadáte tak
prostě a nenápadně," řekla Jeho Milost, a s dojetím si
prohlížela hadry, ve kterých byli oděni. Uvědomila si, že
se takhle zřídili v bitce, a protože měla srdce jako tvaroh,
nerozpakovala se a začala se svlékat. "Dám vám za
potrhané svršky samozřejmě náhradu," podala svůj
plášť košenáři. Kabátec dala Kulichovi a na Vamberu zbyla
vesta.
"To nemuselo být, vzácný pane," huhlal medař,
"to si děláte škodu. My to udělali, protože lidi mají
být jeden pro druhého, no ne?" obrátil se na Vamberu. Ten
neřekl ani slovo, neboť celý zežloutl, když viděl, že se
na něho dostala jen vesta. Ale nikdo si toho už nevšímal,
protože došli právě na kraj lesa a spatřili otřesné
divadlo. Dole pod strání stála Cvachovic samota v plamenech.
Došlo k tomu celkem nešťastnou náhodou, totiž tak, že
Madlenka Vamberová si chtěla udělat šumák a rozběhla se
tedy se džbánkem pro vodu k Rezivé studánce. U Cvachovic
chalupy ji potkal Honza Kulich. A protože byl právě v letech,
kdy člověku začínají naskakovat uhry na tváři a kdy si
začíná čistit zuby bez pobízení, a kdy se dívá na
druhého, stejně mladého člověka pozorněji a sleduje nejen,
co nese, ale i jak si to nese, všiml si toho, že Madlenka už
nemá jen samé ruce a nohy. A zahořel k ní láskou tak silně,
že se vzňal i seník, vedle kterého Madlenka stála, a od
seníku došková střecha na chalupě, a už to šlo jako s
chudým do hrobu.
"Mankoteskej!" pokřižoval se nahoře u lesa
košatkář, "teď jsme úplní žebráci." A byli,
protože oheň se neptá, kde vezme člověk na novou střechu.
Jenže v té chvíli se teprve ukázalo, jak ušlechtilého zrna
je Jasná Výsost.
"Nechte ji hořet," pravila velkoryse,
"postavím vám novou."
Když se to dověděl správčí, škubal si vlasy
zoufalstvím.
"Jasnosti," volal "to bylo to nejchybnější,
co jste mohl učinit! Vždyť my jsme mohli mít alespoň jednoho
z krku, kdyby neměl kde bydlet. A vy mu slíbíte chalupu!"
"Když mně ho bylo líto," namítal kníže.
"On za mne nasazoval svůj život v lítém boji, a za to ho
přece nemohu vyhodit z pozemku."
"Tak mu mohl stačit ten kabát, vždyť jste mu dal
dost. Kdo to má teď za vás napravovat?"
Nad touto otázkou se kníže zamyslil tak, že za chvíli
usnul. Nejdřív totiž nevěděl, co má napravovat, a pak
došel k názoru, že pokud má někdo něco napravovat po
pánovi, tak to musí být jeho podřízený. To už je taková
osvědčená dělba zásluh, že za chyby pána si to
podřízený odskáče, za což pán čas od času propůjčí
lesk svého jména jeho chválihodným skutkům.
Pan správčí ovšem napravovat musel, i kdyby nechtěl - z
prostých subordinačních důvodů. Hned druhý den se totiž
ukázalo, že kníže cestou od samot pořádně nachladl (jak by
ne, jel jen tak v košili, bez pláště, bez vesty a bez
kabátce - to byl taky rozum!) a bude tudíž - jak oznámil
zámecký bulletin - nejméně čtyři týdny upoután vážnou
chorobou na lůžko. Později se ukázalo, že tato předpověď
je velmi přesná, neboť pátý týden byla Jeho Jasnost na
pravdě boží.
Ještě odpoledne po požáru svolal Kulich Výbor na ochranu
pozemků, aby s ním zhodnotil celou akci. Sám se domníval, že
byla korunována velkým úspěchem, neboť sotva mohlo někoho
napadnout, že v knížeti vzbudí takový pocit vděčnosti, aby
postavil Cvachovi novou chalupu. Zapomněli se, bohužel, zmínit
Jeho Výsosti o pozemcích, ale snad je kníže tak morálně na
výši, že bude dnešním dnem považovat celou věc za
vyřízenou.
Cvach se domníval, že celý úspěch byl výsledkem
naprosté jednoty všech tří rodin ze samot, a zdůraznil, že
se na něm podílejí i jejich ženy.
"Byli jsme hloupí a zaostalí," podotkl,
"když jsme si mysleli, že se naše ženy hodí pouze k
vaření, nebo - pokud jim to věk dovolí - k našim
radovánkám. Nyní jsme se přesvědčili, že mohou odvést
dobrou práci i v takových oborech, jaké byly dříve vyhrazeny
jenom mužům - například v loupežnictví a
násilnictví."
Vambera považoval celou akci za úspěšnou pouze pro Cvacha
a varoval: "Nesmíme zapomínat, že na zámku není jenom
pan kníže. Ten by nám tak nevadil, ten už má stejně v
hlavě jenom špudlíky. Na zámku je taky správčí a to je
pěkná myš, ten škube nás i knížete, a moc mu záleží na
tom, aby naše pole přišla k zámeckámu zboží."
"V tom případě nám musí záležet na tom, abychom
byli pořád takhle pěkně svorní a jednotní," rozohnil
se Cvach. "A já vám, sousedé, řeknu, že jestliže
semknuti budeme, pak - jsem přesvědčen - i vás potká jednou
štěstí jako mne a vyhoří vám barák."
Po těchto slovech začali všichni tři zase slzet a padat si
do náručí a říkat, že v každém z nich je kus jejich
mládí a že je nic nesmí rozdělit a že už mají hlad a že
by měli jít na večeři, a šli.
Celou jejich rozmluvu vyslechla stará Hošťálková, která
správně pochopila, že se jí značně zvýší důchod,
bude-li pracovat pro obě strany. Proto nemeškala a vypravila se
ještě za večera za panem správčím.
"Budete mít těžkou práci," řekla mu,
"držej při sobě!"
Ale správčí se tomu smál tak, až podlaha praskala.
"Tak oni držej při sobě, to se podívejme! To tu jejich
vůli budeme muset hodně brzo vyzkoušet!"
Když přijížděl na svém ryzáku k samotám, viděl, že
všichni tři políčkáři opravdu semknuti jsou. Seděli na
mezi, drželi se kolem krku a říkali si:
"Tak to má být, takle se mít rádi, nás kdyby tak
viděl kníže Svatopluk, to by bral s veselou za kliku u
hřbitova. A my kdybychom přitrhli k Lipanům, tak by tam dnes
nestál pomník, ale hospůdka hospůdka malá, hospůdka
začouzená!"
Pan správčí zastavil ryzáka a obrátil se k trojici,
která ho posupně sledovala z meze:
"Rád bych vám připomněl, občané, že byste neměli
pouštět ze zřetele naši nabídku na odkoupení pozemků u
Studánky. Rád bych vás také seznámil, kolik komu z vás
zámek nabízí.
Jsme pochopitelně dobře informováni o tom, že všechna
políčka jsou naprosto stejně velká. Avšak náš návrh
nemíní v žádném případě pěstovat v našem katastru
nezdravé rovnostářství."
Vambera, Cvach i Kulich se přestali držet kolem krku.
"Přihlíželi jsme samozřejmě i k poloze pozemku a k
bonitě půdy. A po prozkoumání všech skutečností jsme
ochotni proplatit košíkáři Cvachovi a jeho ženě za jejich
pole padesát stříbrných" (to bylo hodně, tolik Cvach
nečekal!), "včelaři Kulichovi třicet stříbrných"
(to bylo akorát, tolik Kulich čekal), "a tadyhle Vamberovi
deset stříbrných." (Nasrat!!! pomyslel si Vambera.)
"To proto, že jeho pole leží o třicet metrů víc k
severu než pole včelaře Kulicha, zatímco Cvachovo pole leží
o třicet metrů blíže k jihu. Je tudíž nasnadě, že je
nejhodnotnější, neboť Vamberův díl nesporně trpí
drsnějším počasím ovlivněným tlakovými nížemi se
středem nad Azorskými ostrovy."
"Azorový ostrovy můžete koupit třeba za kozí
bobky," vyskočil Vambera jako sršán, "ale kdo mi
chce tvrdit, že můj díl je horší než ta Cvachova kopanina,
ten je z Hovězí Lhoty!"
"Cvach má kopaninu, ale tebe učili Turci
hospodařit," zastal se ošatkáře Kulich. "Měl bys
prodat koně a koupit si stádo oslů, uživili by se tím
bodlákem, co ti na poli roste."
"Snad mě nechceš, ty zapatlanej meďoure, učit, jak
má pole vypadat?"
"Nechce," vložil se do toho Cvach, "každý
močůvkář to dávno ví."
"To se ví, že to ví," zaťal Vambera pěstě,
"a tady ti ke knížecímu kabátu a k těm padesáti
stříbrnejm posílá jednu modrou!" A udělal mu monokl pod
levým okem. Kulich v roli mstitele mu za to udělal z nosu
placku, a pak se začali prát tak, že je ani správčí nemohl
dostat bičíkem od sebe. Obrátil tedy svého ryzáka a
zalarmoval pohotovost na zámecké strážnici.
Zatím dostal Vambera Kulicha na zem a rašploval mu starou
podkovou zátylek. Cvach našel na cestě hřebík a zatloukl ho
v Kulichaobraně Vamberovi do paty až po hlavičku. Teprve pak
zjistil, že ten, co řve, není Vambera, a že hřebík je v
noze spojence. Aby věc napravil, chytil na mezi čmeláka a
strčil ho Vamberovi do kalhot. Vambera pustil podkovu i Kulicha
a snažil se kalhoty stáhnout, ale to mu nešlo, protože mu je
Cvach držel a mimoto se Kulich zmocnil podkovy a začal
rašplovat hlavu Vamberovi.
To už se do toho vložily i ženské, které samozřejmě
nevěděly, o co jde a kdo s kým je. Tak se stalo, že Cvachová
v domnění, že Kulich ubližuje jejímu muži, šla a
podpálila Kulichovic chalupu, a Kuliška v domění, že to
udělala Vamberová, zapálila chalupu Vamberovi. A pak se
všechny tři mlátily košťatama, dokud nepřijela zámecká
pohotovost, aby všechny delikventy odvezla v řetězech do
arestu.
Když se vrátili Madlenka s Honzou z lesa, kde se zabývali
otázkou citových vztahů mladých lidí a hledáním svého
místa v životě, nenašli na samotách už nikoho, ani samoty
ne. Jen pan správčí si na jednom ze spálenišť opékal
buřty a z dlouhé chvíle si četl usnesení Výboru na ochranu
pozemků o tom, jak bude jeden druhého nezištně hájit tělem,
duchem i majetkem. To jediné neshořelo, neboť viselo mimo
dosah plamenů na nástěnce, nebo přesněji nášvestce u
Rezivé studánky.
Konec