(C) František Nepil 1966

O Vamberovi, Kulichovi a Cvachovi

   Kdo znal Jeho knížecí Milost, ten nikdy nepochopil, jak si mohla vybrat za svého správce takové černé kuře. Lidé se správčího báli jako čert kříže, klekali před ním a líbali lem roucha jeho, protože to byl vlk, sup a upír.
   Kníže byl však dobrák k neuvěření. Často vyjížděl do kraje na svém koni. A to nebyl ledajaký kůň! Byl to bělouš, ale žádný grošák, plesnivák, popelák nebo mourek, žádný pstružák, medák nebo makovčák, nýbrž atlasový jádrooký kakrlák, jakého snad neměla ani vévodkyně z Credence.
   "Jen pořádného jezdce potřebuje," syčel často správčí do ucha zámeckému písaři, "dědkovi je snad jedno, jede-li na koni či na krávě."
   Kníže kudy jezdil, tam pomáhal chudým a trpícím. Téměř vždy rozdal cestou svůj oděv chalupníkům a drobným rolníkům v polích. Jednou daroval jistému sedláčkovi nejen šaty, ale i ohlávku. Nemohl pak oře řídit, ten s ním loudal kudy chtěl, až je chytili ve Zbečně a Jeho Exelenci zavřeli do šatlavy jako nestoudného exhibicionistu. Nelze se tomu divit, těžko se pozná Jasná Výsost, je-li pouze v podvlékačkách.
   Dlužno poznamenat, že dobro, jež Urozenost činila, a jež nebylo spojeno s absolutní přestavbou stávajícího společenského řádu, bylo dobro velmi relativní. Domkáři i pantatíci odnesli totiž darované svršky zpravidla k Munelesovi a utržené stříbrňáky prolili hrdlem v okolních hampejzech.

   Když pan správčí vstoupil, seděla Jeho Vzácnost u stolu a listovala v herbáři. Milovala flóru a nezajímalo ji nic, co nemělo pestíky, tyčinky a listy kopistovité, opakvejčité, kosníkovité či střelovité.
   "Jasnosti," uklonil se, "objevil jsem rudu! Železnou rudu, Jasnosti!"
   "Rudu?" podivila se Jeho Výsost. "Nač potřebuji železo, copak jsem kovář?"
   Pan správčí polkl nasucho. "Zbohatneme, Jasnosti, nesmírně zbohatneme, začneme-li kutat!"
   "To by ovšem bylo dobré," zbystřil pozornost kníže. "To by bylo velice dobré. Mohli bychom založit arboretum."
   "A ne obyčejné arboretum," chytil se jeho myšlenky správčí. "To byste si do něho nemusel převážet jednotlivé stromečky, to byste prostě přestěhoval z Afriky kus džungle a vysadil ji pod Zdejcinou. A jiný kus džungle byste vysázel u Stradonic, a celý les z Mandžuska byste přestěhoval k Chyňavě a jiný les třeba z Žaponska za Železnou. A u Lhotky by mohly růst třeba jen samé sibiřské břízy."
   "Ono by jich stačilo pět nebo šest," přerušila ho Jeho Milost. - "A co k tomu vlastně potřebujeme?"
   "Jen jedno, Jasnosti: tři políčka u Rezivé studánky - tam železo ze země přímo teče. A pole patří Vamberovi, Kulichovi a Cvachovi. Musíme si s těmi občany promluvit."
   "A co když řeknou, že mi ta pole nedají?"
   "Neodváží se," rozkročil se správčí. "Jste přece šlechtic a tohle jsou takoví zasmolení odrbanci. Dám je sem zavolat a ještě letos budou tři políčka vaše."
   Vambera, Kulich a Cvach žili na samotách. Kulich včelařil, Cvach pletl košíky a košťata a Vambera svážel v zimě dříví z lesa, protože měl dokonce pár koní. Nic na světě však nebylo vychrtlejší než jeho kobyly. Na nohou se udržely jen proto, že byly přivázány k voji, obě byly šmaťhavé, hluché jako snop, náruční byla dušná a vyplazovala jazyk a podsední měla zuby omleté, protože byla klkavá.
   Když tři políčkáři dostali pozvání na zámek, měli z něho upřímnou radost. "Třeba nás chce pan kníže vyznamenat," těšili se, "nebo se nás chce zeptat, jestli nám něco neschází a jsme-li na jeho panství spokojeni."
   Jenže na zámku Jeho Vzácnost ani neviděli. Dostali se jen ke knížecímu písaři, který na ně zaskřehotal:
   "Stoupněte si do pozoru a děkujte pánubohu, že máte takového pána, jako je náš. Víte proč?"
   "Protože je dobrotivej a laskavej."
   "Protože vás zbaví dřiny! Vy mu předáte tři pole u Rezivé studánky, on tam bude kutat, vy budete mít po práci a on bude mít arboretum. Tadyhle mi podepište, že s tím souhlasíte, a dejte si odchod." A vrazil Kulichovi do ruky husí brk, aby mohl na listinu napsat "Kulich".
   Včelák však pero odložil:
   "Já si to políčko nechám, protože to odedávna patřilo Kulichovům."
   "A já taky pole nedám," přidal se k němu Vambera, "a kdo mi na něj vkročí, toho poženu bičem od studánky až za řeku!"
   "Copak máte beranici z vosloviny?" vyvalil na ně oči písař. "Vy si nechcete vycpat kalhoty stříbrňákama?"
   "Ještě na tom nejsme tak špatně," namítl medař, "abychom se dali koupit za pár stříbrňáků."
   "A pak," dodal kobylář, "pole je hranaté, pole se nerozkutálí. Ať si pan kníže kutá jinde!"
   A opustili písárnu na zámku.
   "Já to čekal hned," mávl rukou zasvěceně Cvach, "a řeknu vám, že jsem si myslel svý. A že to, co jsem si myslel, by si pan kníže za rámeček nedal."
   "Ono to pro nás ještě ovšem neskončilo. Budeme se muset semknout. A víte co?" navrhl Vambera. "Pojďte, semkneme se dnes večer u mne ve stodole!"
   "Kdo se má k tobě táhnout takovou dálku," namítl včelař, "mohli byste přijít raději k nám, moje bude péct vdolky a namaže je medem."
   "Takové vdolky jako ta tvoje, brtníku, umí ta moje taky," začal se hádat koňař.
   "Jenže ty nás nezveš na vdolky, ty nás zveš do stodoly," upozorňoval košťatář, "proto si myslím, že bude nejlépe, když přijdete k nám. Ale přijďte po večeři, moje vám žádné vdolky péct nebude, my jsme chudí košíkáři a ne šenk."
   "Já jsem teda jako o všem přemýšlel," zahájil večerní rozpravu Kulich, "a říkal jsem si, že jestli se máme někam dostat, tak že by někdo z nás měl vlastně dělat předsedu toho dnešního prozatímního shromáždění. Tak bych navrhoval, aby se této funkce ujal Vambera. Ten je zvyklý držet v rukou otěže a ten bude určitě dobře řídit i tu naši dnešní schůzi."
   "Já tedy nemám žádné zkušenosti," namítl Vambera, "ale zdá se mi, že to, co říká Kulich, je rozumné a správné. Navrhoval bych však, aby toho předsedu dělal on, on je takový rozšafný, že ano, já jsem pruďas, já to řeknu rovnou. A Kulich se na to moc dobře hodí, umí to se včelama a tak."
   "Tak o tom dáme hlasovat: Kdo je pro, aby předsedal Vambera? - Raz, dva, je to jasné, máš nadpoloviční většinu, tak to veď."
   "Děkuji vám za důvěru," usadil se do čela stolu Vambera, "a navrhuji tohle: abychom se s nikým nepárali, kníže nekníže, vzali vidle a šli na zámek a tam jim ukázali, co jsme zač."
   Cvach se přihlásil o slovo: "Já bych s tebou, Vambero, jaksi nesouhlasil. Já si myslím, že teda jako hlavou zeď neprorazíš a my nejsme tak silní, abychom si mohli dovolit něco takovýhodle. Ale navrhuji jinou věc: aby se sepsala taková jako petice, že ano, a poslala se někam vejš, protože každý přece musí uznat, že ta políčka jsou jako naše, že ano, a že se nám nedají jen tak vzít. - No jak se na to díváš ty, Kulichu?"
   "My bychom si především měli ujasnit, že nemá smyslu, abychom tu mluvili páté přes deváté. Já navrhuji, abychom tu nevystupovali takhle živelně, ale abychom vytvořili řádný výbor, který by hájil naše zájmy. Jako jednotlivci nejsme nic. Jako jednotlivci bychom neměli ani přepadnout zámek, ani napsat petici. Když nějakou petici podepíše obyčejnej Kulich, Vambera a Cvach, tak to je petice od tří ničemů, kteří dozráli pro hladomornu. Ale když ji podepíše Vambera - předseda, já - jednatel a Cvach - pokladník, to je jiná! To už nejsme ničemové, to jsme činitelové!"
   "Já hned říkal, že má medák pod čepicí!" povstal nadšeně košař, "pojďte, udělá se ten výbor a uvidí se, co bude dál."
   "No a jak se takový výbor dělá?" zeptal se Vambera.
   "Jak? Zvolí se! Jeden bude předseda a ostatní budou mít jiné funkce."
   "A koho navrhuješ za předsedu?"
   "Počkej, to nejde takhle 'koho navrhuješ za předsedu'. To se zvolí nejdřív přípravný výbor a ten navrhne složení toho výboru definitivního. A co se mne týče, tak do toho přípravného výboru jako za sebe navrhuji Cvacha."
   "A kolik by tam mělo být lidí?"
   "Alespoň tři."
   "Tak já navrhuji Kulicha."
   "A já Vamberu."
   "Kdo je pro? - Všichni."
   "Takže teď jsme oprávněni sestavit tu kandidátku. Ovšem nejdříve bychom měli ze svého středu zvolit předsedu, který by schůzi přípravného výboru řídil."
   "Já jsem pro, aby předsedu dělal Kulich. Kdo je pro? Všichni. Kulichu, máš slovo."
   Brťař poděkoval voličům za důvěru a hned přešel k věci: "Naším úkolem je navrhnout do řádného výboru pro ochranu pozemků u Rezivé studánky takové lidi z našeho středu, kteří si zasluhují naší důvěry a kteří budou za naše práva bojovat. Já bych například navrhoval, aby do výboru šel Vambera."
   "Já bych navrhoval, aby tam šel Kulich."
   "A já jsem pro Cvacha."
   "Má ještě někdo jiný návrh? Nemá, takže tím pádem je řádný výbor zvolen a je jen potřeba, aby si zvolil ze svého středu předsedu. Co se mne týče, já bych za nejvhodnějšího považoval Vamberu. To je člověk, který je zvyklý držet v rukou otěže, energickej, ten to jistě bude řídit dobře."
   Přes toto doporučení byl zvolen jeho protikandidát Kulich, protože to umí se včelami a protože přesně ví, co výbor může vocuď až pocuď. Ve svém nástupním projevu také nekompromisně prohlásil:
   "První, co bychom si měli rozmyslet, je, co dělat pro to, aby naše pole u studánky zůstala naše. Tak kdo se hlásí o slovo?"
   "Já si tedy myslím, že to je všechno jasný," povstal Vambera. "Jsem pro, abychom se všichni tři sebrali, vzali kosy a cepy, šli na zámek, zámek vybílili a panstvo vzali trošku po létech, aby vědělo, že co je naše, to má naše zůstat."
   Cvach se zavrtěl nervózně na židli:
   "Nezlob se, Vambero, tohle přece nejde, já jsem ze zásady proti násilí, násilím se nikdy nic dobrého nepořídí. To já mám docela jiný nápad:
   Kamarádka mé švagrové má tetu, a její neteř se zná s ňákou, co chodí s jedním od královské gardy. A ten se jistě zná s lidmi, co se okolo Jeho královské Výsosti pořád sem a tam, že ano. Tak ten by přece mohl, kdyby se mu to vysvětlilo, prohodit slovo, že ano, a najednou by přišel knížeti befél, že jako Cvachovi, Vamberovi a Kulichovi se nesmějí pole vzít, že by to bylo proti právu."
   "Košťatáři, já se o žádnou protekci neprosím," bouchl do stolu Vambera. "Jestli se vám do ničeho nechce a bojíte se, tak já vezmu bič a zpráskám to všechno na zámku sám, a jaképak copak."
   "Koňáku, neříkej, že se bojíme, a především se do ničeho nepouštěj sám. Jednou jsme tady nějaký výbor a hájíme nějaké zájmy, tak je musíme hájit všichni. A jednotně. A svorně."
   "A bez ohledu na oběti. Nás nesmí nic rozdvojit, roztrojit ani rozčtvrtit."
   "My musíme hořet, abychom se mohli zapalovat. Jen si to přiznejme, přátelé, vždyť se máme rádi! Vždyť jsme z jednoho kraje! A ve vás dvou je kus mého mládí!"
   "A pák - nezapomeňme, kamarádi, že meze mezi našimi políčky nás nerozdvojují, ale spojují!"
   "Ano, to je vono!"
   A všichni tři povstali a začali skandovat: "Ať žije Vambera, Kulich a Cvach, ať žije Vambera, Kulich a Cvach!" a velice dlouho si plácali a fandili a každý měl radost z toho, že ho ti zbývající všichni dva mají tak rádi.
   Nakonec pořídil Cvach jako jednatel tento zápis:

  1. Členové Výboru na ochranu pozemků u Rezivé studánky prohlašují, že se mají hrozně rádi. Tento vzájemný vztah si nenechají pokazit žádnými pletichami a budou jej rozvíjet dále a stále, aby se v budoucnu měli rádi ještě víc.
  2. Všichni členové výboru budou nezištně hájit jeden druhého tělem, duchem i majetkem, a když někdo někomu vyrazí oko, tak voni jemu vyrazí zub.
  3. Občan Cvach vyzval ostatní členy výboru k soutěži, kdo bude mít koho nejradši.

Zápis byl schválen všemi hlasy. Pak se trio políčkářů rozešlo, když si bylo zazpívalo duo z opery Prodaná nevěsta "Zůstaneme věrni, v každé době věrni sobě".

   "Tak jestlipak jste si už promluvili s těmi občany ze samot?" oslovil kníže správčího a zámeckého písaře, když s hlubokou úklonou vstoupili do jeho pracovny.
   "Už jsme jim to ozřejmili, Jasnosti," odpověděl pan správčí, "a seznámili jsme je i s tím, že jaksi z vyšších zájmů a cílů je třeba, aby svá políčka u Studánky postoupili mezi zámecké zboží."
   "Nu a oni, jak se vyjádřili?"
   "Dosud se nevyjádřili definitivně, ještě se stále jádří."
   "Měli snad nějaké námitky? Nebo snad činili potíže?"
   "Kdepak, s těmi žádná potíž nebude. Všichni projevili celkem nadšený souhlas s naší myšlenkou - tváře jim jen hořely a někteří nám chtěli dokonce věnovat kromě svých políček u Studánky i sousední pozemky. Ovšem ty nejsou jejich, ty jsou už dávno naše."
   "Tedy našli se samozřejmě někteří jednotlivci," doplnil správčího písař, "kteří plně nepochopili velikost tohoto projektu, jenže ti byli celkem jenom tři."
   "Vypravím se na samoty a s těmi občany si promluvím, snad s nimi něco svedu," rozhodla se Jeho Výsost.
   "Ale Vzácná Urozenosti," polekal se pan správčí, "proč byste tam jezdil vy, vždyť tam sjedu já tady s panem písařem. Je tam špatná cesta, a pak, člověk nikdy neví, s jakými lidmi se v takových končinách může setkat."
   Jenže Urozenosti bylo zřejmě jedno, s jakými lidmi se tam setká; obrátila se k nim zády a stanovila hodinu Há, na kterou měla být připravena její brůna Bé.

   Zprávu o tom, že se pan kníže vydává k Rezivé studánce, donesla na samoty stará Hošťálková, kterou Cvach angažoval na zámku jako svou agentku a špiónku. Hošťálková byla přes svůj prostý původ velmi mazaná a hlavně měla přístup do všech zámeckých komnat, neboť byla uklízečkou. Rozmluvu mezi knížetem a jeho úředníky vyslechla jsouc přestrojena za koště.
   Cvach nelenil a vydal se za Kulichem, aby svolal schůzi výboru. Kulich však tou dobou obcházel své brtě v lese. Košíkář se tedy vypravil k lesu, odkud slyšel Vamberu, jak nadává koním. Nikdo totiž nenadával koním tak často a tak hlučně jako on. Krmil je hergotama, sakrama jim vystýlal maštal a krucinálama je popoháněl. Normální kůň by za takovou hulvátinu ani natahal, ale Ryzka a Barka byly hluché jako becál, tak ani netušily, jak ten pohan nebe zostouzí.
   Štěstí oběma přálo. Ještě dříve, než si podali ruce, vykutálel se z lesa Kulich.
   "Kulichu," řekl Cvach, "musí se svolat výbor, na samoty jede pan kníže."
   "No, počkej," namítal Kulich, "to nejde takhle 'svolat výbor', na to je přece nějaká forma taky! Za prvé se výbor svolává písemně, to stanovy jasně říkají, a za druhé se musí svolat nejméně tři dny před zamýšlenou schůzí, to stanovy předpisujou."
   "Ale meďáku," namítal Vambera, "tohleto hoří. Nemůžeme přece čekat tři dny, když sem jemnostpán dorazí za půl hodiny. To to svolej ústně, svolej to teď, zahaj a jedem!"
   "No dobrá," nechal se uprosit Kulich, "Zahajuji tedy dnešní schůzi, formálně vás upozorňuji, že je stejně neplatná, protože nebyla svolána tři dny předem a písemně, a že na programu je pouze jediný bod - příjezd pana knížete na samoty."
   "No s tím přece nebudeme dělat žádné štráfy," vzal si slovo Vambera, "já jsem pro, abysme si skočili domů pro cepy a pro motyky, mně osobně stačí tadyhle bič, a s jeho pomocí pronese milostpán, jak pevně doufám, docela rozumné slovo."
   "Ty jsi samý bič a vidle, Vambero," spustil Cvach, "ale vzdělanosti nemáš ani jako vrabec. Když promluvíš, tak je hned vidět, že ti čouhá sláma z bot. Taková jednání se přece nevedou vidlema a bičema, na to musí být fištrón. Já navrhuji tohle: kníže by se měl dostat nějak do situace, aby nám byl hrozně vděčnej, a aby nám z té vděčnosti pole u studánky ponechal, popřípadě ještě něco přidal."
   "To je nápad, košíkáři!" rozjasnil oči Kulich, "Ale jak to zařídit, aby nám byl kníže vděčnej?"
   "No to je právě to těžký. Mohl by se mu třeba nějak zachránit život, že ano. Kdyby takhle třeba v povodni zápasil s dravým proudem, tak by se tam skočilo, vytáhl by se a on by nám byl vděčnej. To by pak všechno běželo jako na drátkách. - Akorát holt nějak sehnat tu povodeň."
   A výbor začal přemýšlet, kde sehnat povodeň, až se nakonec zrodil velký plán na fingované přepadení Jeho Milosti. Podle tohoto návrhu měli na Jeho Zvučnost udeřit tři zabijáci a usilovat o její život. V kritické chvíli se však měli objevit na scéně jakoby náhodou tři stateční zachránci a zlé vlkodlaky potřít.
   Poslání zachránců vzali na sebe Vambera, Kulich a Cvach, úlohou zavilých útočníků byly pověřeny jejich manželky. A ve chvíli, kdy kníže nasedal na svého nádherného bělouše, rozběhli se členové výboru ke svým ženám, aby jim nalepili fousy a natáhli je do kalhot.

   Cvaška, Kuliška ani Vamberka nebyly dvakrát nadšeny rolemi, které jim přisoudili jejich muži. Jedna zadělávala na vdolky a obávala se, že jí během přepadu těsto překyne. Druhá chtěla převléknout peřiny, protože v těhle se už nedalo spát, a třetí namítala, že se jí každou chvíli bude kozlit koza a že by u toho měla být. Každá byla dále zklamána tím, že jí lupičské hadry příliš nesluší a žádná si nechtěla sundat podprsenku, což bylo nutné k tomu, aby se jejich postava alespoň rámcově podobala postavě mužské. Každá také omdlévala, když jí její muž vkládal do ruky bambitku, a Cvachová i Kulichová se bály přiblížit ke koni. Pouze jediný bod jim dělal zjevnou radost, totiž pokyn, aby mluvily co nejhruběji. To nedělalo žádné z nich potíže, to měly všechny tři stále doma před ušima.
   Kníže se blížil zvolna a podrobně popisoval svému šemíkovi, jak na okolních stráních zřídí arboretum. Kůň se loudal a kýval hlavou, což v Jeho Jasnosti budilo pocit spokojenosti. Kníže se svěřoval se svými plány vždycky svému koni - a ten mu vždycky na všecko kýval. Oběma to vyhovovalo: šiml měl pocit, že není jenom obyčejné, hloupé zvíře určené k dopravě, a jeho pán se utvrzoval v tom, že nikdy nerozhoduje autoritativně, protože se o každém svém kroku s někým poradí. A tu náhle spatřil v zákeří tři podezřelé, po zuby ozbrojené pistolníky, kteří se vesměs chovali poněkud nezvykle. První totiž tupíroval druhému hlavu a třetí si sám čechral koketní kudrnku nad čelem. Ten třetí byl na nohou první a vzkřikl strašlivou fistulí:
   "Krucinál, chlape, rozluč se se životem!"
   Ten natupírovaný povstal a mnul si ruce jako satan se slovy:
   "Brekeke, na tebe čekáme, už jsme tři dny nikomu nepodřezali krk a člověk je z toho celý nesvůj."
   Třetí se začal olizovat a liboval si:
   "Mňam mňam mňam, to se zase nalokáme lidské krve, a dej ruce vzhůru, ty chrastítko, copak se neumíš slušné chovat pár minut před tím, než staneš pred súdnú stolicú boží?"
   Je nasnadě, že po těchto řečech usoudil kníže, že se octl mezi kanibaly. Oslovil je tedy třesoucím se hlasem:
   "Bratři lidojedi, já patrně nejsem ten, koho hledáte, a nerad bych se rozloučil se životem, neboť bych chtěl ještě na sklonku svých sil vybudovat arboretum, jaké by mému národu mohla cizácká šlechta závidět. Nechte mi dovršit toto dílo a já vám za to dám krdel zlaťáků."
   "Tedy to reterátum samozřejmě už nevybudeješ," oznámil pánovi lupič-kadeřník, "a taky ti ho už nebude zapotřebí, protože cizácká šlechta ti bude chodit klást věnce sem, ke kamennému křížku, kterej tu bude určitě postavenej. A snad si nemyslíš, ty sušárničko, že necháme tvé zlaťáky v míšku, když ti prometeme hrdlo železem? To bychom byli špatní hospodáři na svém pracovišti! - Máňo," přeřekl se, "dej sem rozparovák a připrav kastrůlek na játra pro Haryka. Ale ledviny dáme Fifince, ta je ráda, ta je za ně vždycky hrozně vděčná."
   To se ví, že po těchto slovech začaly knížeti strachem bublat nohavice. Vzkřikl tedy se sepjatýma rukama: "Milost! milost! milost!" To neměl dělat, protože se jeho vřeštění trochu lekl ten natupírovaný satan a omylem stiskl kohoutek, takže z jeho pistole vyšla rána jako z moždýře. "To je blbec!" roztřásl se zlosyn (říkejme mu tak, ačkoli dobře víme, že to nebyl zlosyn, ale zlodcera), "nechal mi tam patronu!"
   Nikdo mu samozřejmě neodpověděl, protože nebýt tam broný kůň Jeho Milosti, těžko by se hledal v té chvíli ten, kdo se vyděsil nejvíc. Bělák dostal z leknutí na tlamu opar, a zároveň udělal stojku, s jejíž pomocí poslal svého jezdce k zemi. Ten by byl býval jistě odpočítán, kdyby v té chvíli nezapraštěla křovina, odkud vyskočil Vambera a zahřměl:
   "Chraňte našeho pána!"
   Na ta slova se vyhrabali z houštiny Kulich a Cvach, a postavili se mu po boku.
   "Rojnice vpravo!" zavelel Vambera, "směr tři lupiči, na zteč vpřed!" Na tento povel se všichni tři políčkáři vyrojili do rojnice vpravo a s hromovým urá se jali pronásledovat tři kvičící narušitele, nebo vlastně narušitelky. Rozumí se samo sebou, že se všichni tři pustili jenom za Cvachovou. To byla přece jen ženská jako žihadlo, zatímco Kuliška byla štíhlá jako knedlík a Vamberka supěla roštím jako hroch. Obě proto dostaly na Cvašku vztek, a sotva s ní byly o samotě, řekly jí pěkně od plic, že je to coura, nestyda a čubka.
   V tu chvíli stáli ovšem jejich muži už před knížecí Výsostí a hlásili:
   "Všecko je v pořádku, Urozenosti, zazvonili jsme jim na zadnice a z raťafáků jsme jim nadělali pugét!"
   "Jste stateční a velcí hrdinové, ač vypadáte tak prostě a nenápadně," řekla Jeho Milost, a s dojetím si prohlížela hadry, ve kterých byli oděni. Uvědomila si, že se takhle zřídili v bitce, a protože měla srdce jako tvaroh, nerozpakovala se a začala se svlékat. "Dám vám za potrhané svršky samozřejmě náhradu," podala svůj plášť košenáři. Kabátec dala Kulichovi a na Vamberu zbyla vesta.
   "To nemuselo být, vzácný pane," huhlal medař, "to si děláte škodu. My to udělali, protože lidi mají být jeden pro druhého, no ne?" obrátil se na Vamberu. Ten neřekl ani slovo, neboť celý zežloutl, když viděl, že se na něho dostala jen vesta. Ale nikdo si toho už nevšímal, protože došli právě na kraj lesa a spatřili otřesné divadlo. Dole pod strání stála Cvachovic samota v plamenech.
   Došlo k tomu celkem nešťastnou náhodou, totiž tak, že Madlenka Vamberová si chtěla udělat šumák a rozběhla se tedy se džbánkem pro vodu k Rezivé studánce. U Cvachovic chalupy ji potkal Honza Kulich. A protože byl právě v letech, kdy člověku začínají naskakovat uhry na tváři a kdy si začíná čistit zuby bez pobízení, a kdy se dívá na druhého, stejně mladého člověka pozorněji a sleduje nejen, co nese, ale i jak si to nese, všiml si toho, že Madlenka už nemá jen samé ruce a nohy. A zahořel k ní láskou tak silně, že se vzňal i seník, vedle kterého Madlenka stála, a od seníku došková střecha na chalupě, a už to šlo jako s chudým do hrobu.
   "Mankoteskej!" pokřižoval se nahoře u lesa košatkář, "teď jsme úplní žebráci." A byli, protože oheň se neptá, kde vezme člověk na novou střechu. Jenže v té chvíli se teprve ukázalo, jak ušlechtilého zrna je Jasná Výsost.
   "Nechte ji hořet," pravila velkoryse, "postavím vám novou."

   Když se to dověděl správčí, škubal si vlasy zoufalstvím.
   "Jasnosti," volal "to bylo to nejchybnější, co jste mohl učinit! Vždyť my jsme mohli mít alespoň jednoho z krku, kdyby neměl kde bydlet. A vy mu slíbíte chalupu!"
   "Když mně ho bylo líto," namítal kníže. "On za mne nasazoval svůj život v lítém boji, a za to ho přece nemohu vyhodit z pozemku."
   "Tak mu mohl stačit ten kabát, vždyť jste mu dal dost. Kdo to má teď za vás napravovat?"
   Nad touto otázkou se kníže zamyslil tak, že za chvíli usnul. Nejdřív totiž nevěděl, co má napravovat, a pak došel k názoru, že pokud má někdo něco napravovat po pánovi, tak to musí být jeho podřízený. To už je taková osvědčená dělba zásluh, že za chyby pána si to podřízený odskáče, za což pán čas od času propůjčí lesk svého jména jeho chválihodným skutkům.
   Pan správčí ovšem napravovat musel, i kdyby nechtěl - z prostých subordinačních důvodů. Hned druhý den se totiž ukázalo, že kníže cestou od samot pořádně nachladl (jak by ne, jel jen tak v košili, bez pláště, bez vesty a bez kabátce - to byl taky rozum!) a bude tudíž - jak oznámil zámecký bulletin - nejméně čtyři týdny upoután vážnou chorobou na lůžko. Později se ukázalo, že tato předpověď je velmi přesná, neboť pátý týden byla Jeho Jasnost na pravdě boží.

   Ještě odpoledne po požáru svolal Kulich Výbor na ochranu pozemků, aby s ním zhodnotil celou akci. Sám se domníval, že byla korunována velkým úspěchem, neboť sotva mohlo někoho napadnout, že v knížeti vzbudí takový pocit vděčnosti, aby postavil Cvachovi novou chalupu. Zapomněli se, bohužel, zmínit Jeho Výsosti o pozemcích, ale snad je kníže tak morálně na výši, že bude dnešním dnem považovat celou věc za vyřízenou.
   Cvach se domníval, že celý úspěch byl výsledkem naprosté jednoty všech tří rodin ze samot, a zdůraznil, že se na něm podílejí i jejich ženy.
   "Byli jsme hloupí a zaostalí," podotkl, "když jsme si mysleli, že se naše ženy hodí pouze k vaření, nebo - pokud jim to věk dovolí - k našim radovánkám. Nyní jsme se přesvědčili, že mohou odvést dobrou práci i v takových oborech, jaké byly dříve vyhrazeny jenom mužům - například v loupežnictví a násilnictví."
   Vambera považoval celou akci za úspěšnou pouze pro Cvacha a varoval: "Nesmíme zapomínat, že na zámku není jenom pan kníže. Ten by nám tak nevadil, ten už má stejně v hlavě jenom špudlíky. Na zámku je taky správčí a to je pěkná myš, ten škube nás i knížete, a moc mu záleží na tom, aby naše pole přišla k zámeckámu zboží."
   "V tom případě nám musí záležet na tom, abychom byli pořád takhle pěkně svorní a jednotní," rozohnil se Cvach. "A já vám, sousedé, řeknu, že jestliže semknuti budeme, pak - jsem přesvědčen - i vás potká jednou štěstí jako mne a vyhoří vám barák."
   Po těchto slovech začali všichni tři zase slzet a padat si do náručí a říkat, že v každém z nich je kus jejich mládí a že je nic nesmí rozdělit a že už mají hlad a že by měli jít na večeři, a šli.
   Celou jejich rozmluvu vyslechla stará Hošťálková, která správně pochopila, že se jí značně zvýší důchod, bude-li pracovat pro obě strany. Proto nemeškala a vypravila se ještě za večera za panem správčím.
   "Budete mít těžkou práci," řekla mu, "držej při sobě!"
   Ale správčí se tomu smál tak, až podlaha praskala. "Tak oni držej při sobě, to se podívejme! To tu jejich vůli budeme muset hodně brzo vyzkoušet!"
   Když přijížděl na svém ryzáku k samotám, viděl, že všichni tři políčkáři opravdu semknuti jsou. Seděli na mezi, drželi se kolem krku a říkali si:
   "Tak to má být, takle se mít rádi, nás kdyby tak viděl kníže Svatopluk, to by bral s veselou za kliku u hřbitova. A my kdybychom přitrhli k Lipanům, tak by tam dnes nestál pomník, ale hospůdka hospůdka malá, hospůdka začouzená!"
   Pan správčí zastavil ryzáka a obrátil se k trojici, která ho posupně sledovala z meze:
   "Rád bych vám připomněl, občané, že byste neměli pouštět ze zřetele naši nabídku na odkoupení pozemků u Studánky. Rád bych vás také seznámil, kolik komu z vás zámek nabízí.
   Jsme pochopitelně dobře informováni o tom, že všechna políčka jsou naprosto stejně velká. Avšak náš návrh nemíní v žádném případě pěstovat v našem katastru nezdravé rovnostářství."
   Vambera, Cvach i Kulich se přestali držet kolem krku.
   "Přihlíželi jsme samozřejmě i k poloze pozemku a k bonitě půdy. A po prozkoumání všech skutečností jsme ochotni proplatit košíkáři Cvachovi a jeho ženě za jejich pole padesát stříbrných" (to bylo hodně, tolik Cvach nečekal!), "včelaři Kulichovi třicet stříbrných" (to bylo akorát, tolik Kulich čekal), "a tadyhle Vamberovi deset stříbrných." (Nasrat!!! pomyslel si Vambera.) "To proto, že jeho pole leží o třicet metrů víc k severu než pole včelaře Kulicha, zatímco Cvachovo pole leží o třicet metrů blíže k jihu. Je tudíž nasnadě, že je nejhodnotnější, neboť Vamberův díl nesporně trpí drsnějším počasím ovlivněným tlakovými nížemi se středem nad Azorskými ostrovy."
   "Azorový ostrovy můžete koupit třeba za kozí bobky," vyskočil Vambera jako sršán, "ale kdo mi chce tvrdit, že můj díl je horší než ta Cvachova kopanina, ten je z Hovězí Lhoty!"
   "Cvach má kopaninu, ale tebe učili Turci hospodařit," zastal se ošatkáře Kulich. "Měl bys prodat koně a koupit si stádo oslů, uživili by se tím bodlákem, co ti na poli roste."
   "Snad mě nechceš, ty zapatlanej meďoure, učit, jak má pole vypadat?"
   "Nechce," vložil se do toho Cvach, "každý močůvkář to dávno ví."
   "To se ví, že to ví," zaťal Vambera pěstě, "a tady ti ke knížecímu kabátu a k těm padesáti stříbrnejm posílá jednu modrou!" A udělal mu monokl pod levým okem. Kulich v roli mstitele mu za to udělal z nosu placku, a pak se začali prát tak, že je ani správčí nemohl dostat bičíkem od sebe. Obrátil tedy svého ryzáka a zalarmoval pohotovost na zámecké strážnici.
   Zatím dostal Vambera Kulicha na zem a rašploval mu starou podkovou zátylek. Cvach našel na cestě hřebík a zatloukl ho v Kulichaobraně Vamberovi do paty až po hlavičku. Teprve pak zjistil, že ten, co řve, není Vambera, a že hřebík je v noze spojence. Aby věc napravil, chytil na mezi čmeláka a strčil ho Vamberovi do kalhot. Vambera pustil podkovu i Kulicha a snažil se kalhoty stáhnout, ale to mu nešlo, protože mu je Cvach držel a mimoto se Kulich zmocnil podkovy a začal rašplovat hlavu Vamberovi.
   To už se do toho vložily i ženské, které samozřejmě nevěděly, o co jde a kdo s kým je. Tak se stalo, že Cvachová v domnění, že Kulich ubližuje jejímu muži, šla a podpálila Kulichovic chalupu, a Kuliška v domění, že to udělala Vamberová, zapálila chalupu Vamberovi. A pak se všechny tři mlátily košťatama, dokud nepřijela zámecká pohotovost, aby všechny delikventy odvezla v řetězech do arestu.
   Když se vrátili Madlenka s Honzou z lesa, kde se zabývali otázkou citových vztahů mladých lidí a hledáním svého místa v životě, nenašli na samotách už nikoho, ani samoty ne. Jen pan správčí si na jednom ze spálenišť opékal buřty a z dlouhé chvíle si četl usnesení Výboru na ochranu pozemků o tom, jak bude jeden druhého nezištně hájit tělem, duchem i majetkem. To jediné neshořelo, neboť viselo mimo dosah plamenů na nástěnce, nebo přesněji nášvestce u Rezivé studánky.


Konec