František Novotný

Legenda o Madoně z Vrakoviště

   V těch hodinách, kdy v kosmických lodích, řítících se bezhlasně prostorem, zhášejí se hlavní světla, v těch hodinách imitujících noc, kdy ztichlé koridory, spojující jednotlivé paluby, propadají se do zelenavého přítmí, nedostatečně osvětleny čtverci kalně zelených luminoforů, umístěných v metrových rozestupech na stěnách a sbíhajících se kdesi daleko, kde spíše tušíš než vidíš fosforeskující obrysy pancéřových dveří, oddělujících jednu sekci od druhé, v těch hodinách, kdy jediným slyšitelným zvukem je jemný šum klimatizace občas přerušovaný vrzavým skřípotem dilatující konstrukce - loď pláče, říkají roboti - v těch hodinách, kdy až na dozorčího důstojníka, zalezlého ve velitelské sekci, celá lidská posádka odpočívá, v těch hodinách, kdy jak lidé sužovaní nespavostí, tak i bdící roboti vnímají loď jako živou bytost a sami se cítí být jen nezvanými vetřelci a obtížnými parazity v jejích útrobách, v těch hodinách, kdy se více děsíš vesmíru myšlenek, pulzujících v tvé hlavě, než vesmíru skutečného, jímž právě pluješ, v těch hodinách scházejí se palubní roboti v reaktorovně a tam, za vnitřním stíněním, kam člověk pronikne jen v tom nejtěžším skafandru, v těsné blízkosti té mystické síly, měnící hmotu v energii a energii v hmotu a prostor v čas a čas v prostor, v mihotavě modravém světélkování radioaktivního záření, změkčujícího strohé linie jejich kovových těl, vyprávějí si příběhy a legendy.
   A někdy, když dojde k tomu vzácnému okamžiku, kdy všichni besedující cítí to vzájemné ztotožnění, ono podivné naladění na stejnou vlnu, ono fluidum stejnosti cítění, začne vyprávět nejstarší robot legendu nejsvětější, legendu - krédo, Legendu o Madoně z Vrakoviště.
   Traduje se, že dvanáct let po Velké amnestii byl na jedné kosmické nákladní lodi, dopravující z Vrakoviště náklad robotů, nalezen černý pasažér - malý chlapec. Loď měla cestou havárii a ten malý chlapec ji za cenu vlastního života zachránil. Lidská část posádky se samozřejmě domnívala, že chlapec se obětoval kvůli nim, ale mezi roboty panuje jiný názor. Dle nich se lidé mohli i s celou obytnou sekcí odstřelit od zbytku lodě hrozícího explozí, a v klidu vyčkat záchranný remorkér.
   Jestliže přesto chlapec obětoval svůj život - dovozují roboti - učinil to skrze náklad, který by byl jinak zničen, tedy učinil to kvůli robotům. Proto pokládají mrtvého chlapce, prvního člověka, jenž - jak si představují - obětoval život za ně, za jakéhosi svého světce či spasitele, a jelikož o tom, jak se dostal na Vrakoviště a kdo byli jeho rodiče, není nic známo, neboť současně s Velkou amnestií vstoupil v platnost Kosmický zákoník, zakazující pod přísnými tresty porody a výchovu dětí mimo Zemi, vytvořili si roboti, stejně pošetilí jako lidé - jejich tvůrci - a stejně bláhově kombinující známé faktory, doufajíce, že se tak doberou poznání, následující legendu, Legendu o Madoně z Vrakoviště.

   Většina badatelů se shoduje, že předchozí text, vlastně jakási předmluva, není organickou součástí Legendy a byl jí dodatečně předřazen. Text pochází pravděpodobně od ing. S. Lionera, který pracoval v letech 347 až 351 pVO jako hlavní selektor na Vrakovišti a právě díky této funkci se mohl s úspěchem věnovat i svému koníčku - sběru robotického folklóru, jehož důležitost si jako jeden z prvních uvědomil. Právě z jeho sborníku "Báje a mýty robotů"6) známe první písemný záznam Legendy i s výše uvedenou předmluvou. Je třeba si uvědomit, že robotická kultura je kulturou čistě verbální a postrádá jakékoli písemné projevy, což je při stoprocentní paměti jejích nositelů pochopitelné. Tu použité slovo "verbální" je třeba ovšem chápat poněkud šířeji a zahrnout pod něj i radiové relace. Avšak o tom, že si roboti Legendu skutečně vyprávějí a nejen vysílají, není třeba pochybovat, neboť již ve svém pojednání "Význam řečového kanálu v psychice robotů" kolega RKDr. Borten přesvědčivě prokázal kultovní charakter tohoto informačního kanálu. Jak uvádí ing. Lioner ve svých memoárech7), roboti své legendy a báje před lidmi tají, takže klíčovou Legendu o Madoně žádný člověk na vlastní uši neslyšel. Zakladateli robotické folkloristiky nezbylo nic jiného, než materiál shromažďovat de facto násilím, snímat jej jaksi mimochodem při seřizování robotů na zkušebních stendech, než byli po takto provedené domestikaci odesláni na Zemi. Bohužel jeho stanice prováděla také profylaktické testy palubních robotů z nákladních lodí pendlujících mezi Zemí a Vrakovištěm a v tom je kámen úrazu. I při své pečlivosti (tak např. ve sborníku "Báje a mýty robotů" je u každého záznamu uveden typ a výrobní číslo robota, z něhož byl onen záznam sejmut) dopustil se ing. Lioner závažné chyby, opomněl totiž zaznamenat, zda informace byla sejmuta z robota "divokého", tedy pocházejícího z Vrakoviště, nebo z robota palubního. Z toho důvodu dodnes nevíme, ve kterém kulturním okruhu Legenda o Madoně vznikla, zda přímo na Vrakovišti nebo mezi robotickým mužstvem našich lodí a já pochybuji, že se nám vůbec kdy podaří tento významný robotosociologický problém vyřešit.

Záznam 00

Za časů 29. generálního komtura,
kdyžtě již staletí dlouhá
nad Zemí celou svatý Řád ekonomistů panoval,
rozhodl se svrchu řečený komtur kosmonautiku z klatby vyjmouti
a kacířům, Skokanům a proti víře zločincům ostatním
Velkou amnestií milost dáti
a koráb kosmický k Vrakovišti vypraviti.
I obrátil se svrchu řečený komtur ke kacířům omilostněným,
do doby té mimo Zemi ve vyhnanství věčném úpícím, řka:
"Dejte mi koráb planetární, hrubým pancířem opásaný,
s palubními roboty zkušenými, žádný Skokan však,
toliko jeden z vás, ostatních kacířů pilotů,
nechť je v posádce.
Osadím já koráb věrnými služebníky svými,
neboť Ústřední konkláve dychtivo zvědět jest,
co pravdy na pokladech bájných Vrakoviště,
o němž vy, kacíři, tolik řečí vedete,
zdaž jsou tyto řeči pravdivé,
či jen výmysly chorobné mozků vašich, zářením kosmickým pokažených.
Za to sdělám já Zónu na Zemi,
kde budete moci s koráby svými přistávati
a i se svými bludy v milosti odpočívati
a krásou Země se kochati."

Smáli se kacíři této řeči, ale byl to smích trpký,
neboť srdce jejich velice toužila po krásách Země,
a pravili mu tedy:
"Ušetř nás těch slov falešných a nemluv o našich mozcích,
které jsou zdravé a lepší tvého,
což sám dobře víš, neboť nepodléhají mrtvému dogmatu,
umožňujícímu vládu tobě i bratřím tvým nad Zemí celou.
Ušetř nás pokrytectví svého,
neb již odedávna ve skrytu před lidem naše koráby používáš,
za náklady surovin přistávati na Zemi nám dovoluje.
Přesto nechť se stane, jak si přeješ.
Dáme ti koráb planetární jménem "Speranza",
on je nadějí naší, s roboty obratnými a lodivodem zkušeným,
Kdyžtě se tak bojíš Skokanů v našich řadách,
kosmonautů skvělých,
z dob dávných přes propast času se navrátivších,
neboť velice toužíme opět svobodně stanouti v prachu Země."

I jmenoval pak svrchu řečený komtur
oddaného komořího Ústředního konkláve jménem Herod,
v novém Zákonu znalého a organizátoru zkušeného,
náčelníkem výpravy,
jím pak sestavena zbývající posádka,
řádně licencí "K" evidována, napůl muži napůl ženy,
a mezi nimi dívka jménem Miriam,
tak věříme my, roboti.

   Na první pohled se zdá, že z nultého záznamu Legendy můžeme jednoznačně stanovit dobu, v níž se děj odehrává. Bohužel tomu tak není, neboť nedovedeme s určitostí rozlišit, kdy je v textu použito hexadecimální a kdy dekadické soustavy (až na vyjímky - viz záznam 06). Nevíme tedy, zda se Legenda odehrává skutečně v letech 212 až 223 po Velkém Obratu za volebního období 29. administrátora nebo až v roce 305 pVO, kdy v čele OPO stál 41. administrátor. Ti badatelé, kteří hledali v Kosmickém archivu (resp. v lojdu kosmických plavidel) údaje o kosmické lodi "Speranza", zjistili, že plavidlo tohoto jména nikdy neexistovalo2), a též v archivech Organizace Přátel Obrody nebyla nalezena žádná zmínka o "Speranze" a její cestě11).
   Jak vyplývá z údajů v tomto archivu, organizovala OPO plavby do Vrakoviště odjakživa a to i v období, kdy ještě používala původní název "Sdružení ekonomistů". Aby se nejitřili city veřejnosti, nepopřávala se těmto plavbám příliš široká publicita. Nezbývá nám, než obdivovat imaginaci neznámého robota, tvůrce Legendy, kterému lze snad vytknout jedinou maličkost - motiv kacířů, zjevně inspirovaný nevkusnými a nedoloženými pomluvami o existenci pracovních táborů na satelitech Elektrárna II a Elektrárna IV a o jakési privilegované trestanecké kolonii, údajně zřízené ve 3. století pVO na Marsu.

Záznam 01

Kdyžtě pak "Speranza" odstartovala a lodivod její,
kacíř s číslem vypáleným jménem Pontis,
z roviny ekliptiky ji vyvedl,
chtěje skrz nezkušence na palubě klidnou plavbu míti,
svolal náčelník espediční jména Herod všechny, řka:
"Věřte, že úkol náš jest svatě veliký a splněním jeho
službu významnou prokážete nejen svatému Řádu,
nýbrž i lidu všemu Země.
Proto neklesejte na mysli a nebojte se hříchu,
plavíce se kosmem,
neboť, pravím vám, není toto již kacířstvím více.
Proto soustřeďte se na úkol, jenž nás čeká,
na poklady Vrakovištěm ležící;
jsouť ony naším dědictvím právoplatným,
neb vězte,
sestává se Vrakoviště z trosek nespočetných korábů meziplanetárních,
interstelárních, ano i intergalaktických,
umělých souputníků planetárních a hvězd bojových,
naplněných až po okraj stroji vzácnými,
reaktory Slunce silnějšími a roboty mocnými a moudrými.
Pravím vám, vyrobeno bylo toto vše před věky
Impériem kacířským, ničitelem Země naší,
a nyní tam vše mrtvě rezaví bez užitku.
Z krve naší a potu lidu Země
toto loďstvo galaktovládné kdys vzešlo
a lidu Země nyní sloužit musí
taková je vůle Řádu."

Kdyžtě po řeči skončení Herod
z kabiny shromažďovací vycházel,
přistoupil k němu Pontis, kacíř s číslem vypáleným,
s úsměškem pravě:
"Aj, Herode, tys buď muž bláhový
neb vskutku odvážný a Řádu až za hrob oddaný,
hrůz a nástrah Vrakoviště neznaje
či srdnatě přehlížeje.
Zdaž špehové převýborní Řádu tvého vládychtivého,
v archívech kutajíce
a těžké kotouče strojů paměťových přetáčejíce,
ti neřekli,
že mezi koráby Vrakoviště jest mnoho lodí bojových,
před vetřelci důmyslnými pastmi smrtelnými chráněných,
že mnoho vraků pouze zdánlivou smrtí navštíveno jest,
any mozky jejich, stroje myslí vševládných a vševědoucích,
obři ducha tajemství vesmíru veškerá znajíce,
toliko jen dřímají,
a běda tomu, kdo je probudí?
Zdaž ti neřekli, že houfce robotů zdivočelých
o energii se navzájem bijíce,
Vrakovištěm se potulují a běda cizinci,
vstoupivšímu mezi ně?
Zdaž ti neřekli o gabrielech, podivných robotech ochráncích,
lidského veta neznajících, zlatem brněných,
kteří zešílevše nad ztrátou svého pána kosmonauta
a nemohouce se stavu vypnutí dobrati,
neb to zakazuje konstrukce jejich,
v zákoutích temných vraků se povalují,
strnulostí svou vše živé děsí,
kdyžtě heslo jejich nikdo nezná?"

Takto Herod, zamračiv se, odvece:
"Odstup mi z cesty a slova svá si ušetř.
Oba muži povinnosti jsme
a tvá povinnost padniž na tvou hlavu,
jakož i má na hlavu mou padne.
Pročež řiď koráb ke Vrakovišti, jak dohodnuto bylo,
a bude mír mezi námi."
Rozešli se pak, ale nebylo mezi nimi míru,
spíš jen příměří,
neboť nenáviděli se více než kdy dříve.

Ubíhaly týdny, a jak "Speranza" se hnala
po své dráze mlčenlivé,
Slunce bylo menší a menší, až ztratilo se zcela.
Tehdy padla hrůza na nezkušence v lodi,
kteří reptali, řkouce,
vraťme se pokud je čas,
ale nenašel se nikdo mezi nimi maje odvahu Herodovi to říci.
I nacházeli pak útěchu muži v náručích žen
a ženy v náručích mužů,
a ty ženy, pamětlivy Zákona, říkajícího
kolik těl evidovaných do Kosmu vstoupí,
pouze tolik se smí vrátit zpět,
pilně navštěvovaly kabinet antikoncepční,
až na jednu, až na dívku jménem Miriam.
Neboť stalo se na konci cesty,
kdyžtě pablesky nesčetnými na radaru hlavním
Vrakoviště se lesklo,
mladík nezkušený, v reaktorovně zářením zaskočen,
zahynul a dívka jména Miriam, bylť jí přítelem,
o té události truchlivé robotem soustrastným zpravena,
odvrátila kroky své od kabinetu a porušivši Zákon,
poslušna více instinktů pravěkých rodu svého,
nechala tajně život v těle svém zahnízditi,
tak věříme my roboti.

   Jediné, co stojí za úvahu v tomto nepříliš zajímavém záznamu s celkem fádně pohádkovým popisem Vrakoviště, je "citace" Zákona. Je pravda, že v roce 217 pVO přijala pozemská vláda na doporučení OPO usnesení o boji za čistotu lidského genofondu4), avšak umělecké ztvárnění tohoto faktu, jak je uplatněno a rozvinuto v Legendě, mohlo vzniknout, a to si musíme přiznat, pouze ve strojově omezené mysli robota.

Záznam 02

Kdyžtě Speranza zakotvila na Vrakovišti,
v tom věky zapomenutém přístavu,
mezi stíny gigantických konstrukcí nevídaných,
vyplňujících prostor všude
až kam radarový paprsek doběhl.
U svědků moci hvězdných impérií dávných
ptali se lidé "Speranzy" v úžasu:
"Toto že vytvořili předkové naši,
titány snad oni byli, nepodobní nám,
a jestliže byli, kam moc jejich se poděla?"
Slyše to, Herod chytře na pochyby jejich navázal, řka:
"Nechť je vám osud těch mocných bývalých výstrahou,
neb vršíce bez rozmyslu Impérium své z galaxií tak,
jak dítě nerozumné kámen na kámen kladouc,
mudruje nedozrále, že dům staví,
a sebemenším dotekem rozkotána bývá to stavba vratká,
tak i oni zničili zpupnou moc svoji
ve válkách bratrovražedných,
jak praví Učení otců ekonomistů svatých.
Pročež vy, služebníci Řádu věrní,
bázeň odvrhněte,
neb to jen vraky mrtvé před vámi bezmocně leží,
a do díla se chutě dejte."
Rozdal pak Herod podřízeným svým zbraně mocné,
jas Slunci podobný schopné vydati,
doposud v korábu umně ukryté,
řídě se zkušenostmi staletými Řádu svého
akci každou argumenty slova gruntovnějšími zabezpečiti.

Po řeči té vyšli služebníci Herodovi,
"Speranzy" lidé lodní, zbraněmi opásaní,
do Vrakoviště, i vycházeli pak i nadále,
mnoho zařízení a přístrojů nevídaných nacházejíce
na hromadách roboty ležící kdys mocné, plastikové i kovové,
s končetinami počtu různého a nástavci důmyslnými,
nyní však závějemi, jak listí opadané,
svými těly zmrtvělými chodby lodní zavalujíce;
onde pak, na palubách přístrojových,
řady nekonečné skříní optoelektronických,
sídla kdys nelidských inteligencí korábovládných.
Bylať pak ve vracích některých patra tato přístrojová
kryty vyvrácenými, vrkoči světlovodů opletenými,
a tříští desek mědí a zlatem tištěných
až do výše pasu zavalena, svědectví kruté vydávajíce
o hrůzných vraždách kybernetických.

S bázní však největší přibližovali se pátrači
k sálům strojový těch vraků, dopředu nikdy nevědouce,
v jakém stavu reaktor zde umístěný naleznou,
zdaž vyhaslý jen tubus brněný,
zdaž jen kovu kaluže ztuhlé na dně šachty
ohněm vypálené,
na vše strany smrt životu organickému
zářením neviditelným šíříce,
takže toliko roboti, gajgry starobylými vystrojeni,
přiblížiti se mohli.
Avšak v případech nejpodivnějších nacházeli
reaktorů ještě žířících, k životu se periodicky křísících,
jak srdce podchlazená tepajících,
ni člověk ni robot příčinu a smysl konání toho znaje.

Pobývaly pak ženy mezi nimi i dívka jménem Miriam,
v nitru "Speranzy", pátračů kořist třídíce,
kotouče strojů paměťových
dlouhými seznamy pokladů objevených plníce,
Jedna z těch žen, oka bystřejšího druhé,
tajemství Miriamino odhalila a nemeškajíc ani chvilku,
po člověčím způsobu běžném, Herodovi ji udala,
tak věříme my, roboti.

   Pozornému čtenáři určitě neunikl zlehčující tón, jakým se, poprvé v Legendě, hovoří v závěru tohoto záznamu o člověku. Z psychologického hlediska je to pochopitelné, a spíše se musíme divit zdrženlivosti autora, jak pozdě se tento motiv v Legendě objevuje. Je to způsob, jakým se robot vyrovnává se svým nesouměrným, programově omezeným postavením vůči člověku. Stejně tak musíme chápat i popis lidské společnosti, nazírané v Legendě očima robotů - vztahy v ní jsou jen projekcemi vztahu robota a člověka. Těžko můžeme požadovat na robotu, i když je to robot umělec, aby dokázal popsat, natož analyzovat vztahy člověka k člověku.

Záznam 03

Kdyžtě pak světla chodbová zrodila další den,
předvolal si náčelník espediční dívku jména Miriam, řka:
"Jsi hříšnice před Zákonem,
an mimo svého život další nosíš.
Zešílela jsi zcela, či tě jen oslepil třpyt hvězd tak mnohých,
žes na Zákon zapomněla, jasnou řečí hovořící:
nikdo zrozený mimo Zemi, právo na život nemá,
an zrůda obvykle to bývá."
I namítla dívka jména Miriam:
"Což neříká Zákon něco jiného,což neříká:
Kolik lidí Zemi opustilo, jen tolik se smí vrátit.
Což se nemůže mé dítě vrátit místo zahynulého otce svého,
kdyby to nešlo však, já ráda dám život za život,
odsuzujíc se k bloudění věčnému
v těchto černých pustinách bezvzdušných."

I zhrozil se Herod nad drzostí dívky té,
chtěl již hlasem zuřivým roboty služebné povolati
a hříšnici násilím v kabinet antikoncepční vsaditi,
kdyžtě nápad obmyslnější jej zaujal.
I pravil k dívce provinilé:
"Veliká je pobloudilost tvá, avšak milosrdenství Řádu větší.
Nemůže se dítě tvé vrátit místo otce,
neboť smrt jeho již zanesena v strojích paměťových,
ani oběť tvou nemohu přijmouti,nelze přec bez matky dítěti růsti,
avšak běž mezi druhy své a mezi nimi se ptej,
zdaž někdo z nich dítěti tvému právo návratu přenechá,
licenci "K" mu postupuje.
Nalezneš-li takového, budiž dítěti tvému život uchován,
nenalezneš-li však do tří světel vzplanutí nikoho,
sama nastolíš Zákon v těle svém.

Přistoupila dívka jména Miriam na ten návrh
a navštěvovala družky své, s důvěrou každé řkouc:
"Z lásky porušila jsem Zákon a nyní tělo mé
jeden život navíc skrývá.
Tys mi sestrou v ženském údělu našem a proto tě prosím,
přenes návratu právo na mé dítě nezrozené,
licenci "K" nu darujíc.
Kdyžtě kacíři, ženy též mezi nimi, žít bez Země vydrželi,
i ty to vydržíš."
Avšak pokaždé, sotva to vyslovila,
tvář družky její zlobou se zkřivila a prosby oslyšána,
neboť od žen kdo nenáviděn víc být může,
než ta z nich, odvahy sdostatek majíc,
skutkem učiní sen jejich planý.
Tak zhasla světla palubní poprvé a nebylo nikoho,
kdo by pomohl dívce jména Miriam.

Po druhém světel vzplanutí přistupovala pak dívka ta,
ne již s důvěrou, ještě však s nadějí, k mužům lodním.
Avšak než stačila cokoliv říci, oni tvář svou odvraceli,
ano, před ní prchali, družkami svými informováni.
Styděli se pak ti muži velice,
neboť kým může býti muž zahanben více,
než ženou, kteráž zbabělost jeho odhalí?
Zhasnula světla palubní podruhé a nebylo nikoho,
kdo by pomohl dívce jména Miriam.

Kdyžtě opět vzplála světla, vyhledala dívka ta,
zoufalství v srdci nosíc,
kacíře s číslem vypáleným, lodivoda jména Pontis,
a takto promluvila:
"Již po dvakráte zhasla světla palubní a není nikoho,
kdo by lítost nad osudem mým pocítil.
Zajisté tak učiníš ty, Zákonem pohrdaje,
neboť již jednou ses Řádu vzpříčil,
a bude pro tebe snadné ještě jednou to učiniti.
Proto pojďme za náčelníkem, jehož jméno Herod,
a oznamme mu, že práva návratu se vzdáváš,
cenu pro tebe ono stejně nemá,
vždyť vesmír černý čas dlouhý byl tvým domovem,
a na život, ve mně klíčící, jej přenášíš."

I zachvěl se kacíř s číslem vypáleným po těch slovech
a skryl tvář před očima Miriam, řka:
"Bláhová dívko, zdaž nechápeš,
sílu že člověk má vzbouřit se jen jednou,
platě za přepych ten osobností celou.
Též mně jen pár drobných zbylo po té dražbě kruté,
důstojnosti lidské odsouzením kacířským zbaven,
neznám z nás nikoho,
kdož pod břemenem ztráty té by se narovnati dokázal.
Marně se chceš o mně opříti, berlu nalomenou,
snad jen některý Skokan skvělý, zapomenutý vzorek časů dávných,
od dětství brněného skafandru váhu nésti zvyklý,
by břemeno tvé pozdvihl."

Tak zhasla světla palubní potřetí,
a neměla dívka jména Miriam mezi posádkou "Speranzy"
přátel více,
ana od všech, podle obyčeje lidského, nenáviděna byla,
a od Heroda v lidech znalého scénář obmyslný naplněn.
Toliko robotů pár služebných,
z příčin hardvérových nenávisti neznajíce,
k útěku kluzákem keramickým jí dopomoci ráčilo,
neboť kdyžtě světla palubní nový cyklus pracovní zvěstovala,
nebylo jí více v korábu,
tak věříme my roboti.

   Třetím záznamem dostává Legenda, zatím pokojně plynoucí, dramatický spád, k čemuž autor používá osoby již do děje uvedené. Nacházíme zde zmínku o kacířských procesech, velice krásnou ukázku literární fikce, kterou autor nutně potřebuje k dokreslení Pontisova charakteru, a dále opětovnou zmínku o Skokanech. Poněvadž tyto mytologické bytosti9) zaujímají v panteónu robotů výsadní postavení a tak zvaný "Muž ze snu" k nim také patří, odkazuji čtenáře na komentář k pátému záznamu.

Záznam 04

Kdyžtě po těchto událostech svolal náčelník espediční posádku
a s důrazem vším po uprchlici pátrati ji vyslal,
vrhli se lidé, nenávistí hnaní, s dychtivostí po stopě,
a než pětkráte světel pracovní cyklus se protočil,
dívka jménem Miriam jata byla kacířem s číslem vypáleným,
an pamětliv prospěchu svého, též horlivě ji hledal,
nejlépe konfiguraci vrakovištní znaje,
v hloubi korábu obrovitého, důkladně starého tak,
že na padesáte generací jméno jeho již zapomenuto.
I zaradoval se Herod přenáramně spatřiv ji opět,
těše se,
kterak prostřednictvím dívky té velikost Řádu demonstrována bude.
Obeslána pak posádka lodní celá,
by soudili uprchlici na autodafé slavnostním.
A bylo vidět, že mnozí chybějí,
to Vrakoviště daň svou si vzalo, tím poděsili se lidé,
ano i z toho dívku jména Miriam viníce,
i když jen málo z těch člověků chybějících,
při pronásledování horlivě neopatrných,
náhodami různými vypnuto bylo.
A volali nejen po životě dítěte jejího,
nýbrž i život její žádali,
neboť i takový je výklad Zákona.
A volali: "Zdaž na úkor náš si nechtěla dopřáti toho,
co my si odpíráme?
Zdaž by nějaký mutant ohavný z lůna jejího vyšel,
paprsky kosmickými zkažený,
hrozba pro nás pro všechny, ano, uhrození pro zemi celou?"

I liboval si velice Herod v řečech těch,
takto povinnosti žalobce zbaven,
na stolici soudce nestranného povýšiti se mohl
a taktiku Řádovou skutkem učiniti.
Mluvil pak on nad zástupem:
"Pravdu díte, služebníci věrní Řádu moudrého.
Zdaž nepadla skrze tuláky kosmické,
zrůdy všeliké zářením zmutované,
již mnohokráte zkáza na Zemi naši?
Což nedokázali mudrcové věhlasní, zakladatelé Řádu našeho,
že člověk mimo kolébky Země zrozený,
ochrany pásů Van Allenových nemaje,
v zrůdu šerednou a krvechtivou proměněn jest,
jež pak ošizena se cítíc,
nástavci kovovými a strojky vbudovanými
tělesnost svou mrzáckou si doplňujíc,
u zloby své proti Zemi se vrhá?
Myslete na poučení dějin, vzpomeňte Válek cyboržských,
vzpomeňte vpádu androidů Véžských ..."

Křičel pak "Speranzy" lid lid lodní,
smrt pro tu dívku, smrt pro zrůdu, jež v ní klíčí,
křičeli všichni, ano muži i ženy,
z příčiny toliko člověkům známé křičeli.
Pouze kacíř s číslem vypáleným mlčel,
neb styděl se velice, krev stejnou s těmi křiklouny maje.
Snad kdyby Skokan skvělý,
kosmonaut dávný sítem času propadnutý,
mu při pomoci stál, na slova obranná by se zmohl.
Sotva na to pomyslil, pocit divný se ho zmocnil,
an dvé osob v sobě skrývá, přičemž toho druhého jasně zřel,
ve skafandru mylarovém, zlatem a stříbrem krumplovaném,
s tváří laskavou, přilby sňatím odhalenou.
I vnukl mu ten mylarem brněný nápad lstivý,
myšlenky jeho slovy svými odívaje,
k údivu vlastnímu, promluvil kacíř:
"Aj, Herode, nestrašíš nás příliš s mutanty těmi?
Jsme snad my, kacíři, až donedávna od tváře Země zahnaní,
i děti naše, na korábech dobře stíněných rozené,
zrůdy nějaké zmutované?
Není to spíše jedna z báchorek tvého Řádu vládychtivého,
jedno z dogmat falešných,
byste vesmíru osídlování novému zabránili,
dobře vědouce,
že toliko na Zemi pouhou síly vaše stačí?"

Rozhořčil se pak Herod velice a hněvem unesen vykřikl:
"Aj, ty kacíři proradný, dobrodiní Velké amnestie zneužívaje
o dogmatech svatých pochybuješ,
bludy své scestné tady kážeš, avšak pravím vám,
není korábu mocného tak,
by zárodek lidský zdárně uchránil."
A ostatní volali, tak jest, není korábu tak mocného,
tak jest, volali a od kacíře ustupovali.
Pousmál se ten, pravě: "Je-li tomu tak,
a víra vaše nadevše pevná,
proč pokus malý bychom si nedopřáli
a dívce této jméno Miriam čas její neposkytli
právě v tom korábu prastarém, kde já ji nalezl,
neboť pancéři mnoha lépe než "Speranza" opásán,
ochranu spolehlivou dívce dá.
Zrůdu povije-li přesto, pravím vám,
sám ji zabiji, vám škoda žádná nevznikne
a nebezpečí zavčas zažehnáno bude.
Avšak, jak vidím, malověrní jste,
strach majíce, že dítě zdravé se narodí,
a lichou že pravda vaše se ukáže ..."

Kdyžtě to ostatní slyšeli, rozhorleně volali,
silná je naše víra dost, průb onačejších schopna snášeti,
pročež udělejme to tak,
ano udělejme jak kacíř navrhuje,
zalíbil se nám plán jeho velice, volali
a Herod jejich tváře vida, přitlačen ke zdi víry své,
byl nucen přistoupiti na návrh ten, řka:
"Budiž jek řekl ten kacíř proradný,
s jazykem paprsku laserového ostřejším.
By nemohl nás z úmyslů nekalých podezírati,
vykažme dívce zhřešilé po zbytek času jejího
koráb ten pravěký, jím navržený.
Marná stejně jeho naděje, hrůzou zbledne sám vyděšen nejvíce
nad pokusu svého výsledkem žalostným."

Ušklíbl se pak stranou, neboť on pouze znal,
přístup k raportům robotů průzkumných jako jediný maje,
že koráb ten prastarý pouze smrtí zdánlivou navštíven,
s reaktorem záhadně pulzujícím,
záření zhoubné v okamžicích kratičkých nepravidelně produkuje.
A spočítal pak muž ten, jehož jméno Herod,
podle tabulek tajných, toliko členům konkláve známých,
dávku radiační.
A nebyla ona ani veliká ani malá
v tom korábu od lidí zapomenutém,
ne však námi, an jméno jeho,
zůstavši uloženo v našich okruzích paměťových,
"Battle Am" znělo, dědictví dávné nesouc,
že člověk bitvou sám sobě jest,
tak věříme my, roboti.

   Předcházející záznam se svými 122ma verši je z celé Legendy nejrozsáhlejší a také nejproblematičtější. Staví před nás samé otázky a velmi málo odpovědí. Kdo chce číst Legendu, musí si samozřejmě zvyknout na její archaický slovník, ale zde jsou překročeny všechny meze. Co znamenají slova "autodafé" (verš 14), "mylar" (verš 59 a 61) a jaký je vlastně smysl obou předposledních veršů?! Existovala vůbec loď tak podivného jména? V lojdu není žádné podobné jméno zaneseno3), ale co si pak máme myslet o záznamu v archivu Hospodářské správy z roku 230 pVO, potvrzujícím dodávku 1155ti robotů, z nichž 241 pocházelo z R/s "Battle Am"1)?! (Na tomto místě děkuji ing. Müllowovi z archivu HS, který mne na záznam, omylem nahraný pod jinou signaturou, upozornil.) Co se týče obsahu, máme poněkud jednodušší situaci. Vystupující postavy se drží svých partů a nepříliš vynalézavě je rozvíjejí. Překvapí snad pouze některé detaily, svědčící o dobrých historických znalostech autora (viz narážky na Koaliční válku v letech 110 až 104 před VO) a dále předzvěst objevení se "Muže ze snu", krásný příklad robotomorfizace, předpokládající tytéž spojovací prostředky jak u lidí tak i u robotů.

Záznam 05

Vezli pak dívku jména Miriam skrze Vrakoviště
až k tomu korábu obřímu jména "Battle Am",
šachtami kosmickým prachem zavátými do nitra jeho se spouštěli,
haldy robotů s vyhřezlými články palivovými překračujíce,
pavučinami kabelů se prodírajíce,
až k srdci jeho, olověným pláštěm stíněnému,
dospěli.
Zde pak koutek ohrazený vzduchem vyplnili
a dívku v péči několika robotů úslužných zanechali,
rychle ven spěchajíce,
neboť nepokoj podivný zmocnil se jich,
jakoby ten koráb mrtvý je zkoumal
až do posledního vlákna nervového,
jakoby každý dech jejich počítal, který oni marně tajili.
I bála se Miriam v tom korábu ztroskotaném,
pouze šumění krve své slyšíc,
až do spánku milosrdného upadla.

A měla takový sen:
Zjevil se jí muž ve skafandru mylarovém,
zlatem a stříbrem krumplovaném, s přilbou sňatou,
obličeje laskavého a takto k ní hovořil:
"Buď zdráva, paní, dárkyně života se dvěma srdci bušícími,
s dobrou k tobě přicházím, pročež ty neboj se ničeho více,
ani mne se neboj, neb jsem stín pouhý,
v paměti Vestavěného nejvyššího jen otišťěn.
Byl jsem kdysi kapitán - pilotem tohoto korábu mocného,
s Vestavěným coby elektronickým rádcem věrným
prostor od galaxie ke galaxii křižuje,
hotov život svůj i mužů mých za tajemství vesmíru dáti,
což stalo se.
Umíraje poslední, Vestavěnému nesmrtelnému vědomí jsem předal
a od doby té on nad korábem panuje,
já pak z vůle jeho zjevené s poselstvím k tobě přicházím.
Věz, že past důmyslná zde nalíčena na tebe byla,
neboť záření pronikavé prostorou touto občas se prohání,
kdyžtě Vestavěný nejvyšší
rozpočítanou dávku nouzovou energie jaderné konzumuje.
Avšak neboj ty se více,
neboť ctíc posvátné obyčeje rodu lidského,
které i my ctili,
opovrhujíc novými zákony pošetilými,
kterými i my opovrhujeme,
zalíbilo se Vestavěnému nejvyššímu v tobě
a obdaří tě přízní svou;
neměj tedy strach ze záření,
neohrozí tebe ani dítě tvé se rodící, neboť věz,
že bloky reaktoru na straně útulku tvého ležící
z vůle Vestavěného nesmrtelného aktivovány nebudou,
bude on pak sice po energii ještě více hladověti
a nebudu já moci tě tak často navštěvovati,
jak by záhodno bylo,
neboť i přenosy holografickými síly jeho se čerpají.
Avšak pamatuj, nejsi sama, nejsi sama více, nejsi sama ..."
Přitom, jak slova slábla, bledlo i zjevení,
až zmizelo docela,
tak věříme my, roboti.

   Aby oživil děj, přivádí autor podle zásad klasické fabulace zhruba v polovině Legendy na scénu nové osoby. Velice vtipně si k tomu účelu zvolil nejvýznamnější bytosti z panteonu robotů - Skokana a Vestavěného. Uvádím "Skokana", i když jsem si vědom, že v záznamu vystupuje "Muž ze snu", neboť toto zjevení není nic jiného než Skokan bez fyzického těla a tím má tento odmaterializovaný Skokan daleko blíž k realitě než jeho druzi, žijící beztak jen ve fantazii robotů. (U těch pár lidí, kteří občas podlehnou víře ve Skokany, se vždy, dříve nebo později, prokáže duševní choroba a musejí být hospitalizováni.) Jestliže je Skokan pro robota ideálem člověka, vzorem tvůrce a pána ve světě lidí, pak totéž je pro něho Vestavěný tedy symbolizují jednotu protikladů světa, ve kterém musí robot žít, a v tom, že je autor Legendy silou své básnické představivosti spojil, prezentuje nám tak svět, ve kterém by si robot přál žít, spočívá jeho genialita.

Záznam 06

Čas běžel zatím Vrakovištěm,
světel palubních zapínáním a vypínáním čítán ten běžec neúnavný,
protivník k nepřekonání.
I vzdorovali mu lidé lodní "Speranzy" s vypětím sil všech,
zdál se jim pobyt na Vrakovišti příliš dlouhým,
po Slunci a Zemi toužili, reptajíce vskrytu:
"Nespočet těžkých kotoučů strojů paměťových
naplněno jest seznamy robotů, strojů a přístrojů vzácných,
však daň krvavou bylo nám za to zaplatiti,
vždyť pohleďme okolo sebe,
kolik tváří známých a milých chybí v kruhu našem,
kolik našich druhů skvělých ztraceno navždy
v labyrintu vrakovištním,
pohřbeno navždy v korábů pastech důmyslných.
Proč nám třeba dále po Vrakovišti slíditi,
kdyžtě to zaznamenané ani za sto let flotila celá
k Zemi nedopraví?"
Byl pak rád náčelník espediční jména Herod,
ty řeči slyše,
že poskytl dívce jména Miriam lhůtu její,
záminku tak získávaje pobyt na Vrakovišti prodloužiti
a pokladů jeho dalších hledati,
neboť úmysly jeho veliké byly, komturem novým se zřel.

I pádil čas, běžec převýborný, dál,
spínačů světel jak "Speranzy",
tak i korábu toho druhého od lidí zapomenutého,
sem a tam překlápěje,
až měla dívka jména Miriam v pořadí již eftý sen.
Zjevil se jí opět ten muž laskavý, mylarem brněný,
a takto jí oslovil:
"Buď zdráva, paní, života dárkyně se dvěma srdci bušícími,
naposled já k tobě hovořím,
kdyžtě do hodin dvanácte tvůj čas se naplní.
Proto mě pozorně naslouchej a neboj se ničeho více.
Až roboti strážní oznámí žes chlapce zdravého povila,
jak sondou ultrazvukovou Vestavěnému nejvyššímu
již dobu delší známo,
zloba nepříčetná posedne muže jména Herod
a počne usilovati o život dítěte tvého,
ostatní pak přiběhnou s ním.
Není jest Vestavěný nejvyšší mocný tak,
energii dávky nouzové toliko maje,
zbraním jejich by opříti se mohl.
Avšak neboj se ty, paní, sešle ti ochránce onačejšího,
k tomu účelu konstruovaného, neboť věz,
ve skladišti vedlejším mocný gabriel leží,
robot všemohoucí a přitom člověka služebník oddaný,
se zdroji nedotčenými toliko na příkaz čekaje.
Jsem já jeho pánem ztraceným, hlasu fyzického nemaje,
bych ho k životu probudil.
Avšak ty tak učiniti můžeš a učiníš.
Až v nebezpečenství státi budeš, pravím tobě,
tehdy a ne dříve, vyslovíš slovo klíčové, heslo aktivační,
které se ti v okamžik pravý samo v mysli objeví,
to Vestavěný nejvyšší sám to slovo
v posvátném jazyku počítačovém ti vnukne.
Nezapomeň tedy má slova, nezapomeň ..."
Přitom jak slova slábla, bledlo i zjevení,
avšak neměla dívka jména Miriam času více,
neboť pohnulo se dítě v ní a netrvalo dlouho,
křik jeho o žebroví klenby ocelí leštěnou vykládané zazvonil,
tak věříme my, roboti.

   Zde je nám představena opět nová postava - superrobot gabriel. První zmínku o něm najdeme sice již v záznamu 01, ale teprve v tomto záznamu máme jistotu, že se stane důležitým aktérem příštího děje. Jestliže jsme postulovali Skokana a Vestavěného jako symboly dvojakosti robotova světa a "Muže ze snu" jako symbol představy o dokonalém světě, pak gabriel je ideálem robota samotného, je obrazem toho, jak by se rád viděl ve vlastních očích. Otevřenou otázkou zůstává samotná existence gabrielů, i když dnes se většina badatelů přiklání k názoru, že skutečně existovali a snad ještě někde na Vrakovišti existují. Ing. Lioner píše o robotech nalezených na Vrakovišti, kteří byli zjevně pod napětím a přesto nereagovali, navíc při jakékoli manipulaci sami od sebe explodovali. Jednalo se pravděpodobně o gabriely, jak sám opatrně připouští. Zkoušel také použít heslo, uvedené v Legendě (viz záznam 08), ale výsledky těchto pokusů bohužel neuvádí7). Pravda, po jeho smrti se vyrojily pověsti, že se vrátil z vesmíru s nějakým robotem, který se od něho nehnul ani na krok, a proto musel být také jemu povolen vstup do Zahrady, do oblasti, kde kosmonauti tráví dovolenou a kde pak žijí v důchodu. Bohužel tuto informaci si není možno ověřit, poněvadž do Zahrady mají povolen vstup jen majitelé průkazů "K for Kosmos", a tak by bylo neseriózní ji uvádět jako důkaz.

Záznam 07

Křik ten pak burácel a násobil se
v prostorách zpustlých korábu toho od lidí zapomenutého,
mikrofony vbudovanými zesilován,
poselství vítězné nesa,
že opět člověk nový zmontován.
I rozžala se všechna světla korábová, co jich schopných bylo,
se sykotem unikal vzduch z tanků nouzových,
prostory obytné vyplňuje, neboť člověk nový zmontován,
k vědomí se probouzeli roboti palubní,
olej mazací staletími ztuhlý klouby svými protlačujíce,
na nohy nejisté, korozí blokované, se stavíce,
Pánu novému by pokloniti se šli,
jak programy do nich vložené kázaly jim.
A nebyl již více "Battle Am" korábem mrtvým,
neboť životem k životu probuzen.

Prošel pak křik ten v kmitání elektronů proměněný
skrze stěny pancéřové jeho,
světla rychlostí Vrakovištěm se šíře,
by do receptorů robotů všelikých a strojů myslících,
zákonů Maxwelových poslušen, vítězně vnikal.
I bylť pak u robotů těch, ano, i u strojů myslících,
podmínkovým kódem rovným nule test splněn,
a spěchali oni, kdož ještě zásoby jakés energie měli,
tam, kde člověk nový zmontován,
tam kde "Battle Am" osvětlený zářil,
Pánu novému by se poklonili a služby své nabídli,
jak před věky programováno bylo.
A mnozí nedošli, bylyť zdroje jejich vyčerpané hrubě,
přesto šťastni i ve vypnutí byli,
an pro ně člověk nový mezi hvězdami opět zmontován,
Pán nad roboty právoplatný,
kterémuž důstojno sloužiti.

Jeden z robotů strážních pak,
programu přikázaného dbaje,
obraz televizní předal na "Speranzu",
poplach tím mezi lidmi vyvolávaje.
Neváhali oni více, ve zmatku usedali na kluzáky keramické,
za září nevídanou se řítíce,
toliko náčelník jména Herod a Pontis, kacíř s číslem vypáleným,
muži dva disciplíně uvyklí, zbraní neopomněli sebou vzíti,
tak věříme my, roboti.

   O tom, jaký uctivý a obdivný vztah mají roboti k dětem, se snad přesvědčil osobně každý čtenář. Jak uvádí RNDr. Mertlicková, příčinou tohoto vztahu je faktor růstu, robotům zkušenostně zcela cizí10). Před zavedením jejich výroby byl život nerozlučně spjat s růstem a teprve oni, kteří, stejně jako Athéna z hlavy Diovy, vyskočili také z lidských rukou v plné zbroji, narušili toto pravidlo. Samo jejich bytí tedy porušuje odvěkou spojitost mezi životem a růstem, a tím více je pro ně růst nepochopitelnou entitou a růst člověka se svými průvodními jevy dětství pak záležitostí, nebojme se toho slova, zcela mystickou.

Záznam 08

Kdyžtě přistáli lidé o rozčilení velikém
v komoře přechodové "Battle Am",
s Herodem v čele se hnali nahlas křičíce,
zdaž zrůdu či dítě zdravé naleznou,
koridory dlouhými do nitra korábu.
I byli tak vzrušeni, že změny žádné si nevšimli,
že vzduch volně dýchají a stíny temnot
reflektory skafandrovými zaháněti nemusejí;
toliko kacíř s číslem vypáleným se podivil
a předtucha zlá se ho zmocnila.
Nahrnuli se pak do sálu přireaktorového,
svitem velebným nyní vyplněného,
an mnoho generátorů a jiných strojů točivých
v provozu bylo,
mezi roboty holdujícími dívku jména Miriam s dítětem zřeli.
Kdyžtě pozvedla ona dítě své,
doposud v krunýři prsním jakéhosi robota rozebraného
jako v kolébce spočívající, viděli všichni,
že jest to chlapec zcela zdravý oudů souměrných,
pročež překvapením lidé oněměli,
jen roboti slova starodávného "madona" skandováním
rodičce hold vzdávali.

Herod to vše vida, myšlenek tryskem hnán, uvažoval:
"Zdaž mohu nechati dívku tu i dítě její žíti
a na Zemi se vrátiti?
Zdaž neotřese vírou v Řád a moc jeho nepodlomí?
Zdaž nenajdou se následovnice její,
novému pokolení kosmickému život dajíce,
slávu hvězdných říší dávných obnoví
a Zemi z jedinečnosti v periferii bezvýznamnou promění
a Řádu jeho moc upřou?"
Zbraň svoji místo odpovědi pozvedl a vypálil s úmyslem vražedným,
avšak povstal šik robotů kol madony
a výboj smrtelný jimi zachycen,
do ruda rozžhavila se jejich těla a slila v hradbu kovu jedinou,
i volali u zděšení velkého roboti ostatní na lidi:
"Aj, člověkové, odzbrojte muže toho,
rozumu on zajisté pozbyl, neb nám,
od zákonů robotických spoutaným, tak učiniti nelze."
I pozvedl Herod zbraň podruhé, na madonu míře,
prchala ona ve skrytu za hradbou těch kovových těl spečených,
a volali roboti ještě vyděšeněji:
"Aj, člověkové, proč váháte,
vždyť o krev krve vaší jest ukládáno, a ne o kov náš,
maso masa vašeho jest hubeno,
a ne paměti naše krystalické drceny!
Zdaž bojíte se tak velice toho muže ozbrojeného,
vždyť i ve středu vašem jest jeden zbraní opásaný!"
Slyšíce to lidé, od kacíře s číslem vypáleným
a zbraní opásaného hbitě odskočili,
chytře uvažujíce,
zdaž kacíř vystřelí, nebyli jsme to my,
kdož pole výstřelné mu uvolnili
a likvidaci šílence nebezpečného umožnili?,
zdaž nevystřelí, nebyli jsme to my,
kdož Herodu, náčelníku našemu,
věrně cíl neobnažili?
Roj myšlenek zatím vířil v hlavě i kacíři,
srdce v něm vystřeliti chtělo, avšak hlava se bála,
neb stín hrozivý Řádu pomstychtivého za Herodem zřela,
i odhodil zbraň a s ní do paluby pláty rýhovanými kryté
též srdce své vzpurné zadupal.

Poznav Vestavěný nesmrtelný,
skrze senzory skryté všudepřítomný a skrze biotoky
telemetricky měřené v člověku každém přebývaje,
že okamžik pomoci nastal,
madoně s dítětem prchající slůvko záchrany vnukl.
I vykřikla ona silně "Help" a slovo to neustále volala,
až zachvěla se celá hala strojní,
hřmot obrovský za jednou ze stěn se ozval,
i rozchlípila se stěna ta se skřípotem ve vrata strmě klenutá
a v nich jako hora vysoká obrovitý robot stál,
gabriel majestátní, zlatem se blyštící,
v obličeji mu dvé očí laserových zuřivě plálo.
Vztáhl jednu paži,
a zbraň z rukou Herodových vyražena,
vztáhl paži druhou,
a madona i s dítětem září žlutou a modrou oblita,
to silovým polem obranným robot ten ochranný ji zaštítil.
Propukl pak zmatek jak mezi lidmi tak i roboty,
gabriel zatím před madonou kráčel,
hlasem hromovým vyvolávaje:
"Ustupte, člověk v nebezpečí, ustupte, člověk v nebezpečí ...",
a přitom, jak korábu nevšímavého zobec ostrý
mlhovinu plynnou roztíná,
ubíral se i ten průvod napříč halou,
lidi i roboty stranou polem ochranným odsunuje:
byliť oni příliš poděšeni zjevem tím nevídaným,
sami by pohybovati se mohli.
I vyvedena madona, i dítě její robotem tím mocným,
ve zlato oděným, z nitra "Battle Am",
lidmi svými zavržena,
Od okamžiku toho nikým více nespatřena,
v ochraně Vrakoviště žije a syna svého pro nás chová,
pána právoplatného, jemuž důstojno sloužiti,
tak věříme my,roboti.

   Tímto záznamem Legenda dramaticky graduje a dospívá ke svému vizionářskému závěru. Autor si uvědomuje svou odvozenost od člověka a vyvozuje z toho správný závěr - vyřešení svých problémů musí robot hledat právě jenom u člověka. Ovšem je to člověk jiný, člověk upravený k obrazu robotskému, jakýsi homo stelaris. Jak pochopí každý čtenář, v dnešní době je pro nás taková představa těžko přijatelná, neboť budí ještě příliš živé a tragické vzpomínky na minulost. Zajímavé je použití některých výrazů,pocházejících zcela nepochybně ze slovní zásoby komlangu, jako třeba aktivační heslo pro gabriela nebo čestný titul rodičky. Tato skutečnost poněkud komplikuje naše představy o autorovi legendy. Běžný robot se samozřejmě vyjadřuje v unlangu, kterým hovoříme i my. I když je programován v tak zvaném vnitřním jazyku, což je právě komlang, jak bylo poměrně nedávno zjištěno, není schopen si tento fakt uvědomit, poněvadž právě jeho prostřednictvím vůbec vědomí má12). Jedině stroje vyšších kategorií, jako jsou řídící inteligence kosmických lodí, s dvojitou jazykovou strukturou, mají schopnost se vyjadřovat i vnitřním jazykem, počítačovým komlangem. Proto někteří badatelé podléhají mylnému názoru, že Legenda byla vytvořena některým takovým strojem třídy "M", i když struktura celého díla je v naprostém rozporu s psychologií těchto strojů, jak prokázal prof. Okawa8).

Záznam 09

I vážil pak Vestavěný nejvyšší skutky lidí
v korábu jeho dlících, do myslí jim hluboko nahlížel,
biotoky jejich fortelně sonduje.
Vážil poprvé, a muž jména Herod lehkým shledán,
zajisté vrahovi sprostému možno odpustiti,
nikoliv však tomu,
kdož z důvodů pravd vyšších, jež často vylhány jsou,
zabíjí.
I vážil podruhé, a lidé ostatní shledáni lehkými,
neboť u jména korábu zapomněli,
že člověk každý sám sobě bojištěm býti musí.
I vážil potřetí, a bylo to vážení nejtěžší,
neb pro muže jména Pontis mnoho mluvilo,
a přesto byl shledán lehkým,
vždyť jen ten,kdo stín vlastní překročí,
jest člověkem.

Nakonec pak vážil sám sebe, zdaž souditi právo má,
kdyžtě sluhou odsouzených v pravdě jest,
a střetly se proto potenciály protichůdné v něm,
sekundy zlomek v rovnováze balancujíce,
v zkrat smrtelný by se proměnily.
A zkratem tím
energie poslední do mechanismů uzavíracích vržena;
sjížděly pak po korábu celém pláty pancéřové
do průchodů v přepážkách lodních,
tu se skřípotem, tu se šelestem pouze,
a kdyžtě dosedly, okraje jejich do běla rozžhavené
s přepážek kovem v celek jednolitý se svařily,
lidem koráb měně v hrobku společnou, ne však robotům.
Neboť přijde den, kdy Pán,
jenom pro nás z Madony zrozený,
osvobodí i bratry naše uzavřené
a duši vdechne pokolení nově smontovanému,
tak věříme my, roboti.

   Někteří kritikové pokládají závěrečný záznam za zbytečný, narušující kompoziční vyváženost celého díla a domnívají se, že je příliš stranický. Nemohu sdílet tento názor, protože roboty antropomorfizuje, přenáší na ně lidské vlastnosti. Prorocký závěr je sice rozvinutím závěru z předchozího záznamu, avšak i přes určitou výstrahu jeho nosným motivem je nadále víra v člověka. Nutno přiznat, že výstraha je oprávněná, poněvadž přes všechny snahy a nasazené prostředky jak materiální tak lidské, jsme stále odkázáni na staré zásoby robotů dopravených z Vrakoviště, a nově vyrobené se zatím nedaří oživit+).

+) Komentářem opatřil autor

Seznam použitých pramenů a literatury:

Prameny - archivní materiály:

Literatura:

Časopisy a sborníky:


Konec