John Basye Price

Vražda pro výtvarné umění

(Murder for Fine Art)

MÁ DRAHÁ NETEŘI,
   Nyní, když jsem dosáhl věku více než šesti desítek let a můj život se blíží k závěru, považuji za jedině správné, že bys měla znát skutečnou pravdu o mých potížích s Pompeem - potížích, které mě přivedly do nejvážnějšího nebezpečí mého života a skoro ukončily mou kariéru před třiceti lety. Neukazuj tento dopis nikomu, ale nenič ho! Místo toho ho zazdi v novém sále, který se nyní staví ve vašem klášteře, tak aby mohl být nalezen teprve poté, až se z budovy za mnoho set let stane zřícenina.
   Bylo to v Římě v roce 1534, krátce poté, co jsem ztratil své postavení ředitele mincovny, když se na mne Pompeo obrátil. Znal jsem ho nějaký čas jako klenotníka z Milána. Myslel si o sobě, že je chytrý, ale já jsem ho považoval za nadutého mluvku a (ačkoli on to nevěděl) za tajného nepřítele. Avšak pozdravil jsem ho zdvořile a zeptal se ho, co si přeje.
   "Vy byste mě nenazval umělcem, že?" překvapil mě otázkou.
   "No, to těžko," odpověděl jsem.
   "A přece mohu za půl hodiny udělat lepší obraz, než jaký dokáže ten největší umělec namalovat za týden."
   "Nemám čas na žerty," řekl jsem, odvraceje se s nechutí.
   Uchopil mne za paži a vyndal něco z váčku. "Podívejte se na tohle!" řekl.
   Zíral jsem v úžasu na kus pergamenu, který držel v ruce. Byl na něm obraz Kolosea, ale takový obraz, o jakém se mi nikdy nesnilo. Až na to, že byl obraz černobílý, byl přesně takový, jako kdyby byl obraz ze zrcadla zázrakem přenesen na pergamen.
   "To vy jste tohle udělal?" lapl jsem po dechu.
   "Já, za půl hodiny, včera dopoledne. "
   Díval jsem se a díval na ten obraz. Neuměl jsem si představit, jaký prostředek byl použit. Obraz nebyl nakreslen tužkou nebo perem ani namalován olejem nebo vodovými barvami.
   Pompeo stál vedle mne s potutelným úsměvem ve tváři a sledoval můj zmatek a údiv. Nakonec jsem se k němu obrátil a zeptal se: "Ale proč mi to vlastně ukazujete, Pompeo?"
   "Pravda je taková," řekl, "že potřebuji vaši pomoc."
   "Mou pomoc?"
   "Ano. Vím, že děláte nějaké medaile pro papeže Klementa (VII) a často ho navštěvujete. Jestliže mi můžete zařídit slyšení u Jeho Svatosti a pomůžete ho přesvědčit, aby mi udělil velkou odměnu za mou novou metodu dělání obrazů, přinese to bohatství nám oběma, protože vám dám desetinu všeho, co mi dá."
   "Ale, Pompeo, vy jste blízce zpříněn s panem Trajanem, papežovým oblíbeným služebníkem. Proč se neobrátíte na Jeho Svatost přes něho?"
   "Bohužel, vyvstalo mezi námi odcizení." To (jak jsem se později dozvěděl) byla pravda, a to z důvodu velice ostudného pro Pompea. Za těchto okolností jsem pochopitelně přistoupil na Pompeovy podmínky. Poté, co mě nechal odpřisáhnout zachování mlčenlivosti, mě vzal do svého obchodu a odhalil mi své tajemství.
   Bezpochyby víš, má drahá neteři, že vhodným druhem čočky je možné promítnout na stěnu zatemněné místnosti obraz toho, co je vidět venku. Nazývá se to camera lucida. Krátce, co Pompeo udělal bylo to, že vzal tlustou čočku a umístil ji na jeden konec uzavřené krabice, která tak fungovala jako malá camera lucida. Na druhý konec krabice umístil desku z tenké želatiny ošetřené chemikáliemi (které nebudu jmenovat). Světlo obrazu zapůsobilo na chemikálie tak, že reprodukovaly vnější scénu na želatině s převrácením černé a bílé. Pompeo mi vysvětlil, že je nezbytné obraz ustálit namočením želatiny do jiné chemikálie v temné místnosti, aby se obraz stal trvalým. Pak vystavením této desky slunečnímu světlu přenesl obraz na chemicky ošetřený pergamen.
   Blahopřál jsem Pompeovi k tomuto velkému objevu a řekl jsem mu, aby nazítří dopoledne přinesl svoji sluneční kameru a chemikálie do mého domu, odkud je vezmeme ukázat papeži.
   Té noci jsem ale špatně spal, převraceje znovu a znovu v mysli dvě otázky: předně, kde se Pompeo dozvěděl tajemství sluneční kamery (protože jsem byl přesvědčen, že nebyl schopen takovou věc sám vynalézt); a za druhé, co mám v této záležitosti udělat? Teprve k ránu jsem dospěl k odpovědi a rozhodnutí.
   Dopoledne přišel Pompeo do mého domu, jak bylo ujednáno, ale já jsem ho přivítal s protaženým obličejem. "Lituji, Pompeo," řekl jsem, "ale právě jsem se doslechl, že Jeho Svatost včera v noci onemocněla a nemůže dnes nikoho přijmout. Doufejme, že se do zítřka uzdraví."
   "Já jsem o tom neslyšel," řekl. (Ani já ve skutečnosti ne, ale byl jsem rozhodnut, že by Pompeo neměl papeže navštívit.)
   Pokračoval jsem: "Ta zpráva ke mně právě dorazila; ale pojďte, je příliš krásný den na to tady rozmrzele sedět. Mám novou pušku a močály jsou plné kachen a jiného ptactva. Nasedněme na koně a vyjeďme si na celodenní výlet. Pojďte, vyrazíme."
   "Ale co se sluneční kamerou a chemikáliemi? Musím je nejdříve vzít domů."
   "Vůbec ne!" odpověděl jsem. "Můžeme je zamknout do mého trezoru a budou naprosto v bezpečí."
   To bylo uděláno a vyrazili jsme k močálům. Pečlivě jsem vyhledal nejopuštěnější místo, jaké si je možno představit. Uvázali jsme koně, a jak jsme pokračovali směrem k vodě, držel jsem pušku. Přišlo mi na mysl, že cokoli spadne do jedné z nedalekých bažin, to už nikdo nikdy nespatří. Rozhlédl jsem se, ale nikdo nebyl v dohledu, a tak jsem se obrátil k Pompeovi a řekl, "Nyní jsme sami. Dejme tomu, že tentokrát mi řeknete pravdu o sluneční kameře. Kdo ji doopravdy objevil?"
   "Jak jsem vám už dříve řekl, já."
   "Ach ne, Pompeo, nikdy mě nepřimějete uvěřit, že osel jako vy by mohl vynaleznout takovou věc, jako je sluneční kamera... ale nevadí, já již odpověď znám. Existuje pouze jediný člověk, který kdy žil, který byl schopen udělat podobný objev."
   "Koho tím míníte?"
   "Onoho velkého umělce, básníka a vědce - Leonarda da Vinciho."
   "Ale, člověče - Leonardo je patnáct let mrtev!"
   "Ano, ale já sám jsem se narodil ve Florencii a slyšel jsem, že zanechal mnoho nezveřejněných zápisníků. Vy jste byl před několika měsíci ve Florencii; bezpochyby jste si je přečetl a ukradl ideu sluneční kamery."
   "Fantazírujete," řekl Pompeo; "ale i kdyby to všechno byla pravda, jaký by v tom byl rozdíl? Leonardo je mrtev a já mám sluneční kameru."
   "Ne, to se mýlíte."
   "Co tím míníte?"
   "Já mám sluneční kameru, Pompeo, bezpečně zamčenu ve svém trezoru!"
   "Pro lásku boží, co je to s vámi? Přece nejste zloděj? Myslel jsem, že jste můj přítel."
   "Vy nejste můj přítel, Pompeo. Vím naprosto dobře, že jste to byl vy, kdo prostřednictvím pana Trajana přesvědčil papeže, aby mě zbavil mého postavení ředitele mincovny a dal tu funkci místo toho Fagiuolovi."
   "Ale to je stará historie, proč to teď vytahujete?"
   "Copak to ještě nechápete? Jsme tady naprosto sami; támhle je hluboká bažina, která by ukryla tělo navždy; já jsem ozbrojen a vy nejste. Zkrátka, hodlám vás zabít, Pompeo!"
   To jsem řekl a zvedl jsem pušku. Očekával jsem, že na mne zaútočí, ale namísto toho se obrátil na útěk. Namířil jsem hákovnici přímo na něj a stiskl jsem spoušť; ale prokletou smůlou puška selhala.
   Pustil jsem pušku, vytasil dýku a vyrazil za Pompeem. Ale v celém svém životě, předtím nebo potom, jsem nikdy neviděl nikoho běžet tak rychle jako jeho. Tak jak byl tlustý, dorazil ke koním první, vyšvihl se do sedla a cválal pryč, jako by ho pronásledoval ďábel.
   Náhodou nebo záměrně si Pompeo vzal rychlejšího koně, ale vážil mnohem více než já, takže jsem měl všechny vyhlídky ho dohonit dříve, než dorazíme do města. Ale ztratil jsem ho, když odbočil a použil zkratku přes pole.
   Vyrazil jsem do města tak rychle, jak jsem jen mohl. Měl jsem štěstí a dorazil jsem do svého domu včas; otevřel jsem trezor a vyndal sluneční kameru a chemikálie a spěchal do domu svého nejlepšího přítele, Albertaccia del Bene, o kterém jsem věděl, že mu mohu důvěřovat. Nechal jsem ji u něj, aby ji bezpečně opatroval, a vyrazil jsem zpět ke svému vlastnímu domu.
   Když jsem přijel na dohled od něj, jak jsem očekával, uviděl jsem Pompea před mými dveřmi a s ním byl Bargello (šerif) se svými strážníky. Někteří byli ozbrojeni píkami, někteří hákovnicemi a někteří dvouručními meči.
   Přiblížil jsem se a zvolal: "Pompeo, cítíte se nyní lépe?"
   Na okamžik se zarazil a pak vykřikl na Bargella: "Zatkněte toho muže; pokusil se mě zabít!"
   "Zabít vás, můj drahý kamaráde!" zvolal jsem s tónem úžasu. "Vaše mysl je narušena více, než jsem si myslel."
   Obrátil jsem se k Bargellovi a řekl: "Pompeova mysl byla nějaký čas postižena; a dnes dopoledne, když mě přišel navštívit, to bylo zjevně mnohem horší. Hovořil tak divoce, že jsem se ho pokusil ukonejšit tím, že ho vezmu na celodenní střílení v močálech. Ale jakmile jsme se tam dostali, ztratil rozum úplně. Vykřikl, že vidí, jak pro něj přichází ďábel, a odcválal pryč. Následoval jsem ho tak rychle, jak jsem jen mohl, protože jsem se obával, že v jeho stavu by si mohl způsobit nějaké zranění. Právě jsem přijel."
   "Lži, lži, lži!" křičel Pompeo; "Říkám vám, pokusil se mě zastřelit a zastřelil by mě, ale jeho puška selhala!"
   "Ale, Pompeo, uklidněte se; proč bych vás měl chtít zabít?"
   "Vy víte proč; chcete ukrást můj vynález - moji sluneční kameru."
   "Sluneční kameru! Co tím u všech všudy míníte? Nikdy jsem o takové věci neslyšel."
   To rozzuřilo Pompea natolik, že zapomněl na potřebu mlčenlivosti. Obrátil se k Bargellovi a řekl: "Vynalezl jsem stroj, který může udělat za půl hodiny lepší obraz, než dokáže nejlepší umělec nakreslit za týden."
   "Chcete říci, že vy můžete nakreslit za půl hodiny obraz, který je lepší než obraz udělaný školeným umělcem?" zeptal se Bargello v úžasu.
   "Ne, já ten obraz nekreslím sám. Pomocí mého stroje dělá slunce ten obraz za mne. Zrovna jako kdyby byl obraz ze zrcadla přenesen na pergamen."
   Po této odpovědi se celý Bargellův postoj změnil. Obrátil se ke mně a řekl: "Promiňte, že jsem o vás na okamžik zapochyboval. Máte pravdu, Pompeo se zbláznil. Nemůže být pochyb, že je šílený."
   "Ne, ne, ne!" křičel Pompeo, "Já nejsem blázen. Je mi teď jedno, jestli mi dá papež odměnu nebo ne. Ukážu vám svou sluneční kameru a uvidíte sami." Ukázal na mne a řekl: "Zamkl ji dnes dopoledne do trezoru. Ať ho otevře a já vám to dokážu."
   Mlčky jsem podal své klíče Bargellovi a všichni tři jsme vstoupili do mého domu. Bargello otevřel trezor, ale uvnitř přirozeně nic nebylo.
   "Tak vidíte," řekl jsem. "Je mi Pompea velmi líto; náhodou mám lék, který je velmi prospěšný v případech tohoto druhu. Nechte mě dát Pompeovi pár kapek a brzy bude bezpochyby klidnější."
   "Pro lásku boží, ne!" křičel Pompeo. "Pokouší se mě otrávit!" Byl tak rozčilen, že měl pěnu u úst a jednal takovým způsobem, že kdyby měl Bargello nějaké zbývající pochybnosti, byly by rozptýleny. On a jeho strážníci Pompea odvedli a zavřeli ho.
   Příští den jsem byl předvolán papežem Klementem, protože Bargello mu tu záležitost ohlásil. V odpověď na jeho otázky jsem mu řekl, že není pochyb, že Pompeo je nebezpečně šílený. Jiní hlásili totéž, takže papež nařídil, aby byl Pompeo uvězněn v blázinci, dokud se jeho rozum nezotaví.
   Kdyby byl Pompeo aspoň trochu chytrý, uklidnil by se a prohlásil, že si nyní uvědomuje, že jeho vyprávění o sluneční kameře byl přelud a že jeho mysl je nyní uzdravena. Ale byl jako osel, trval na tom, že všechno, co řekl, byla pravda. (Ve skutečnosti byla, ale věděl jsem to jenom já.)
   Nějaký čas šlo pro mne všechno dobře. Papež byl velmi potěšen několika zlatými medailemi, které jsem pro něho udělal, a slíbil mi tolik nové práce, že se z toho dalo zbohatnout. Všechno se zdálo hrát pro mne, s papežem mým zákazníkem a Pompeem v útulku pro šílence. Ale náhle papež onemocněl. Dokončil jsem další medaili a vzal ji k němu; byl v posteli a nebyl schopen vidět medaili zřetelně ani s brýlemi. Tři dny nato papež Klement zemřel.
   Věděl jsem, že musím být opatrný, protože v anarchii, která nastává, když jeden papeže zemře a dříve než je zvolen nový, se může přihodit cokoli. Klementovou smrtí byl jeho příkaz zavřít Pompea do blázince anulován.
   Dozvěděl jsem se to neočekávaně. Seděl jsem na ulici s několika přáteli a sledoval velké pozdvižení, které vždy následuje po smrti papeže, když skupina deseti neapolských vojáků, velmi dobře ozbrojených, přišla a zastavila se právě naproti nám. Řady se otevřely a ze středu skupiny vystoupil Pompeo a pozdravil mě.
   "Tedy, Pompeo," řekl jsem, "rád vidím, že jste nabyl opět rozumu. Či snad ne? Vidím, že jste si najal těchto deset mužů jako tělesnou stráž. Bezpochyby aby vás chránili před nějakým smyšleným nebezpečím?"
   Pompeo odpověděl přívalem nadávek a nazval mě každým sprostým jménem, na které dokázal přijít. Mí společníci očekávali, že na něj vytasím meč, ale já jsem viděl, že to bylo právě to, co Pompeo chtěl. Kdybych vytasil meč, dalo by to jeho najatým vojákům omluvu zabít mě. Mí přátelé a já jsme byli ozbrojeni, ale oni byli v přesile. A tak jsem řekl nahlas Albertacciovi del Bene, který stál vedle mne: "Kdyby ke mně takto mluvil kterýkoli duševně zdravý muž, byla by to poslední věc, kterou by kdy udělal na této zemi; ale chudák Pompeo se ještě neuzdravil ze svého šílenství, takže ho budu pouze ignorovat."
   To bylo přespříliš na to, co zbývalo z Pompeovy opatrnosti, a vykřikl, když by měl zůstat mlčet: "Uvidíme, jestli jsem blázen nebo ne! Zítra budu mít hotovu další sluneční kameru; a tentokrát bude Bargello věřit mně." To řekl a Pompeo a jeho tělesná stráž pomalu odpochodovali směrem k Chiavica.
   Ačkoli jsem to nedal najevo, Pompeova poslední slova mi způsobila strašlivý otřes. Předpokládal jsem, že mu zabere týdny vybrousit novou čočku pro sluneční kameru (protože obyčejná brýlová čočka nestačí). Bylo možné, aby měl již předem vyrobenu další čočku? Pompeo byl lhář a chvastoun, ale tentokrát by mohl mluvit pravdu. Přál jsem si pak, abych byl tasil meč a vedl své přátele proti němu, ale teď bylo příliš pozdě. Jak bych je mohl žádat zaútočit na muže, kterého jsem právě prohlásil za neodpovědného za své jednání?
   Velmi nesvůj jsem následoval sám Pompeovu společnost a dával jsem pozor, abych se držel mimo jeho dohled. Když skupina dorazila na roh Chiavica, všechny mé obavy byly potvrzeny, protože Pompeo vstoupil do lékárny, zatímco jeho stráže zůstaly u dveří. Řekl mi, že vždy kupuje čerstvé chemikálie z tohoto obchodu těsně před tím, než dělá sluneční obraz.
   Viděl jsem všechny svoje plány v troskách a věděl jsem, že nesmím ztratit ani okamžik. Pompeo vyšel z obchodu a jeho vojáci otevřeli své řady a přijali ho do svého středu. Sebral jsem odvahu, tasil jsem dýku, a využívaje naprostého překvapení všech, vrazil jsem doprostřed skupiny. Dříve než mohli vytasit meče, chytil jsem Pompea levou rukou a dýkou v druhé ruce jsem ho zasáhl do hlavy. (Vždycky jsem potom tvrdil, že jsem ho zamýšlel pouze zranit, ale to není pravda.) Pokusil jsem se ho zabít a skutečně jsem ho zabil, protože jak se ve strachu odvrátil, má dýka ho bodla právě za ucho a on padl zcela mrtev na ulici.
   Přesunul jsem dýku do levé ruky a tasil meč, abych se bránil proti přesile deset ku jedné. Avšak vojáci byli tak překvapeni, že všichni běželi zvednout tělo, a dříve než se mohli vzpamatovat a zaútočit na mne, unikl jsem sám po Strada Giulia.
   Již víš, má drahá neteři, jakým smrtelným nebezpečím jsem prošel po Pompeově smrti. Musel jsem se ukrýt před Bargellem, který měl příkazy dostat mě mrtvého nebo živého. A co ještě horšího, Pompeova rodina najala vrahy a slíbila velké odměny, jestliže mě zabijí. Několikrát jsem velmi těsně unikl zabití. Nakonec jsem musel uprchnout z Říma a nalézt útočiště ve svém rodném městě Florencii.
   Skoro po roce mí přátelé v Římě přesvědčili nového papeže Pavla (III), aby mi udělil milost u příležitosti slavnosti Naší Paní v polovině srpna. Jel jsem do Říma s glejtem, představil se papeži, který podepsal milost a ohlásil ji na Kapitol. Určeného dne jsem kajícně kráčel v procesí a tak se nakonec očistil od vraždy.
   A nyní, má drahá neteři, se bezpochyby divíš, proč jsi nikdy neslyšela nic o sluneční kameře a jejích úžasných obrazech. Budeš se divit, proč jsem nepoužil vynález a nezískal tím velké jmění. Abych to vysvětlil: Pompeo neměl onoho dne v močálech pravdu, když si myslel, že chci ukrást sluneční kameru pro svůj vlastní prospěch. Vrah jsem byl, ale nikdy ne zloděj. Když jsem si poprvé uvědomil, že ten objev mohl udělat jedině Leonardo da Vinci, zeptal jsem se sám sebe: "Proč nedal Leonardo svůj objev světu?"
   Malé zamyšlení mi dalo odpověď. Leonardo věděl, že umělecká tvorba je největší slávou naší lidské rasy. Minulé století nám dalo mnoho velkých umělců a bezpochyby příští století nám dá stejně tolik dalších. Ale předpokládejme, že tajemství sluneční kamery se stane známým. Každý a kdokoli, od císařů po prosté oráče, by mohl dělat obrazy tak přesné, jak je dnes dovedou udělat jedině největší umělci. Skuteční umělci by nadále nebyli schopni získat zákazníky, kteří by si objednali portréty, a buď by hladověli, nebo by byli nuceni dělat obyčejnou práci. Všichni velcí umělci budoucnosti by byli zadušeni ve svém mládí. A umělecká tvorba by vyhynula.
   A další věc. Bezpochyby by někteří umělci se soukromými finančními prostředky pokračovali v malování pro ryzí lásku k dílu. Ale obávám se, že skupina dryáčníků a šarlatánů bez jakýchkoli uměleckých schopností by malovala obrazy zkreslující, jak skutečně věci vypadají, jenom pro módní efekt. Mohli by pokrývat plátna nesmyslnými mazanicemi barev a pak se snažit přesvědčit ignoranty a naivní, že jsou to velké obrazy, kterým obyčejní lidé nemohou porozumět.
   Možná by si tito "noví umělci" mohli dokonce dělat úsměšky z pravých umělců dělajících poctivé malby, a říkat, že jejich obrazy jenom znázorňují, jak věci vypadají, a nejsou o nic lepší než sluneční obrazy.
   Umělci staletí, která přijdou, by mi děkovali, kdyby mohli vědět, co jsem pro ně udělal, i když bylo pro mne nezbytné zavraždit svého nepřítele, toho zloděje Pompea, abych to dokázal.
   Hodil jsem kameru do Tibery a modlím se k Pánu, aby uplynulo tři sta let dříve, než někdo jiný znovuobjeví její tajemství.

Tvůj oddaný strýc,

BENEVENUTO CELLINI


AUTORŮV DOSLOV: Každé jaro stráví jedno odpoledne v uličce za mým domem třída studující malbu akvarelů na Katedře umění Stanfordské university a maluje obrazy stromů, garáží a popelnic. Některé z prací se zdají velmi dobré, ale při rozhovoru se studenty jsem shledal, že ani jeden nezamýšlí učinit umění svým zaměstnáním. Vysvětlili mi, že je nyní malá poptávka po umělcích, kteří malují věci tak, jak vypadají... Přišlo mi na mysl: jak odlišné by mohly být plány některých z těchto studentů, kdyby nikdy nebyla objevena fotografie.


Konec

Z anglického originálu Murder for Fine Art přeložil Pavel A. da ´Mek.