MÁ DRAHÁ NETEŘI,
Nyní, když jsem dosáhl věku více než šesti desítek
let a můj život se blíží k závěru, považuji za jedině
správné, že bys měla znát skutečnou pravdu o mých
potížích s Pompeem - potížích, které mě přivedly do
nejvážnějšího nebezpečí mého života a skoro ukončily
mou kariéru před třiceti lety. Neukazuj tento dopis nikomu,
ale nenič ho! Místo toho ho zazdi v novém sále, který se
nyní staví ve vašem klášteře, tak aby mohl být nalezen
teprve poté, až se z budovy za mnoho set let stane zřícenina.
Bylo to v Římě v roce 1534, krátce poté, co jsem
ztratil své postavení ředitele mincovny, když se na mne
Pompeo obrátil. Znal jsem ho nějaký čas jako klenotníka z
Milána. Myslel si o sobě, že je chytrý, ale já jsem ho
považoval za nadutého mluvku a (ačkoli on to nevěděl) za
tajného nepřítele. Avšak pozdravil jsem ho zdvořile a zeptal
se ho, co si přeje.
"Vy byste mě nenazval umělcem, že?" překvapil
mě otázkou.
"No, to těžko," odpověděl jsem.
"A přece mohu za půl hodiny udělat lepší obraz,
než jaký dokáže ten největší umělec namalovat za
týden."
"Nemám čas na žerty," řekl jsem, odvraceje se
s nechutí.
Uchopil mne za paži a vyndal něco z váčku.
"Podívejte se na tohle!" řekl.
Zíral jsem v úžasu na kus pergamenu, který držel v
ruce. Byl na něm obraz Kolosea, ale takový obraz, o jakém se
mi nikdy nesnilo. Až na to, že byl obraz černobílý, byl
přesně takový, jako kdyby byl obraz ze zrcadla zázrakem
přenesen na pergamen.
"To vy jste tohle udělal?" lapl jsem po dechu.
"Já, za půl hodiny, včera dopoledne. "
Díval jsem se a díval na ten obraz. Neuměl jsem si
představit, jaký prostředek byl použit. Obraz nebyl nakreslen
tužkou nebo perem ani namalován olejem nebo vodovými barvami.
Pompeo stál vedle mne s potutelným úsměvem ve tváři a
sledoval můj zmatek a údiv. Nakonec jsem se k němu obrátil a
zeptal se: "Ale proč mi to vlastně ukazujete,
Pompeo?"
"Pravda je taková," řekl, "že potřebuji
vaši pomoc."
"Mou pomoc?"
"Ano. Vím, že děláte nějaké medaile pro papeže
Klementa (VII) a často ho navštěvujete. Jestliže mi můžete
zařídit slyšení u Jeho Svatosti a pomůžete ho
přesvědčit, aby mi udělil velkou odměnu za mou novou metodu
dělání obrazů, přinese to bohatství nám oběma, protože
vám dám desetinu všeho, co mi dá."
"Ale, Pompeo, vy jste blízce zpříněn s panem
Trajanem, papežovým oblíbeným služebníkem. Proč se
neobrátíte na Jeho Svatost přes něho?"
"Bohužel, vyvstalo mezi námi odcizení." To (jak
jsem se později dozvěděl) byla pravda, a to z důvodu velice
ostudného pro Pompea. Za těchto okolností jsem pochopitelně
přistoupil na Pompeovy podmínky. Poté, co mě nechal
odpřisáhnout zachování mlčenlivosti, mě vzal do svého
obchodu a odhalil mi své tajemství.
Bezpochyby víš, má drahá neteři, že vhodným druhem
čočky je možné promítnout na stěnu zatemněné místnosti
obraz toho, co je vidět venku. Nazývá se to camera lucida.
Krátce, co Pompeo udělal bylo to, že vzal tlustou čočku a
umístil ji na jeden konec uzavřené krabice, která tak
fungovala jako malá camera lucida. Na druhý konec krabice
umístil desku z tenké želatiny ošetřené chemikáliemi
(které nebudu jmenovat). Světlo obrazu zapůsobilo na
chemikálie tak, že reprodukovaly vnější scénu na želatině
s převrácením černé a bílé. Pompeo mi vysvětlil, že je
nezbytné obraz ustálit namočením želatiny do jiné
chemikálie v temné místnosti, aby se obraz stal trvalým. Pak
vystavením této desky slunečnímu světlu přenesl obraz na
chemicky ošetřený pergamen.
Blahopřál jsem Pompeovi k tomuto velkému objevu a řekl
jsem mu, aby nazítří dopoledne přinesl svoji sluneční
kameru a chemikálie do mého domu, odkud je vezmeme ukázat
papeži.
Té noci jsem ale špatně spal, převraceje znovu a znovu v
mysli dvě otázky: předně, kde se Pompeo dozvěděl tajemství
sluneční kamery (protože jsem byl přesvědčen, že nebyl
schopen takovou věc sám vynalézt); a za druhé, co mám v
této záležitosti udělat? Teprve k ránu jsem dospěl k
odpovědi a rozhodnutí.
Dopoledne přišel Pompeo do mého domu, jak bylo ujednáno,
ale já jsem ho přivítal s protaženým obličejem.
"Lituji, Pompeo," řekl jsem, "ale právě jsem se
doslechl, že Jeho Svatost včera v noci onemocněla a nemůže
dnes nikoho přijmout. Doufejme, že se do zítřka
uzdraví."
"Já jsem o tom neslyšel," řekl. (Ani já ve
skutečnosti ne, ale byl jsem rozhodnut, že by Pompeo neměl
papeže navštívit.)
Pokračoval jsem: "Ta zpráva ke mně právě dorazila;
ale pojďte, je příliš krásný den na to tady rozmrzele
sedět. Mám novou pušku a močály jsou plné kachen a jiného
ptactva. Nasedněme na koně a vyjeďme si na celodenní výlet.
Pojďte, vyrazíme."
"Ale co se sluneční kamerou a chemikáliemi? Musím
je nejdříve vzít domů."
"Vůbec ne!" odpověděl jsem. "Můžeme je
zamknout do mého trezoru a budou naprosto v bezpečí."
To bylo uděláno a vyrazili jsme k močálům. Pečlivě
jsem vyhledal nejopuštěnější místo, jaké si je možno
představit. Uvázali jsme koně, a jak jsme pokračovali směrem
k vodě, držel jsem pušku. Přišlo mi na mysl, že cokoli
spadne do jedné z nedalekých bažin, to už nikdo nikdy
nespatří. Rozhlédl jsem se, ale nikdo nebyl v dohledu, a tak
jsem se obrátil k Pompeovi a řekl, "Nyní jsme sami. Dejme
tomu, že tentokrát mi řeknete pravdu o sluneční kameře. Kdo
ji doopravdy objevil?"
"Jak jsem vám už dříve řekl, já."
"Ach ne, Pompeo, nikdy mě nepřimějete uvěřit, že
osel jako vy by mohl vynaleznout takovou věc, jako je sluneční
kamera... ale nevadí, já již odpověď znám. Existuje pouze
jediný člověk, který kdy žil, který byl schopen udělat
podobný objev."
"Koho tím míníte?"
"Onoho velkého umělce, básníka a vědce - Leonarda da Vinciho."
"Ale, člověče - Leonardo je patnáct let
mrtev!"
"Ano, ale já sám jsem se narodil ve Florencii a
slyšel jsem, že zanechal mnoho nezveřejněných zápisníků.
Vy jste byl před několika měsíci ve Florencii; bezpochyby
jste si je přečetl a ukradl ideu sluneční kamery."
"Fantazírujete," řekl Pompeo; "ale i kdyby
to všechno byla pravda, jaký by v tom byl rozdíl? Leonardo je
mrtev a já mám sluneční kameru."
"Ne, to se mýlíte."
"Co tím míníte?"
"Já mám sluneční kameru, Pompeo, bezpečně
zamčenu ve svém trezoru!"
"Pro lásku boží, co je to s vámi? Přece nejste
zloděj? Myslel jsem, že jste můj přítel."
"Vy nejste můj přítel, Pompeo. Vím naprosto dobře,
že jste to byl vy, kdo prostřednictvím pana Trajana
přesvědčil papeže, aby mě zbavil mého postavení ředitele
mincovny a dal tu funkci místo toho Fagiuolovi."
"Ale to je stará historie, proč to teď
vytahujete?"
"Copak to ještě nechápete? Jsme tady naprosto sami;
támhle je hluboká bažina, která by ukryla tělo navždy; já
jsem ozbrojen a vy nejste. Zkrátka, hodlám vás zabít,
Pompeo!"
To jsem řekl a zvedl jsem pušku. Očekával jsem, že na
mne zaútočí, ale namísto toho se obrátil na útěk.
Namířil jsem hákovnici přímo na něj a stiskl jsem spoušť;
ale prokletou smůlou puška selhala.
Pustil jsem pušku, vytasil dýku a vyrazil za Pompeem. Ale
v celém svém životě, předtím nebo potom, jsem nikdy
neviděl nikoho běžet tak rychle jako jeho. Tak jak byl
tlustý, dorazil ke koním první, vyšvihl se do sedla a cválal
pryč, jako by ho pronásledoval ďábel.
Náhodou nebo záměrně si Pompeo vzal rychlejšího koně,
ale vážil mnohem více než já, takže jsem měl všechny
vyhlídky ho dohonit dříve, než dorazíme do města. Ale
ztratil jsem ho, když odbočil a použil zkratku přes pole.
Vyrazil jsem do města tak rychle, jak jsem jen mohl. Měl
jsem štěstí a dorazil jsem do svého domu včas; otevřel jsem
trezor a vyndal sluneční kameru a chemikálie a spěchal do
domu svého nejlepšího přítele, Albertaccia del Bene, o
kterém jsem věděl, že mu mohu důvěřovat. Nechal jsem ji u
něj, aby ji bezpečně opatroval, a vyrazil jsem zpět ke svému
vlastnímu domu.
Když jsem přijel na dohled od něj, jak jsem očekával,
uviděl jsem Pompea před mými dveřmi a s ním byl Bargello
(šerif) se svými strážníky. Někteří byli ozbrojeni
píkami, někteří hákovnicemi a někteří dvouručními
meči.
Přiblížil jsem se a zvolal: "Pompeo, cítíte se
nyní lépe?"
Na okamžik se zarazil a pak vykřikl na Bargella:
"Zatkněte toho muže; pokusil se mě zabít!"
"Zabít vás, můj drahý kamaráde!" zvolal jsem
s tónem úžasu. "Vaše mysl je narušena více, než jsem
si myslel."
Obrátil jsem se k Bargellovi a řekl: "Pompeova mysl
byla nějaký čas postižena; a dnes dopoledne, když mě
přišel navštívit, to bylo zjevně mnohem horší. Hovořil
tak divoce, že jsem se ho pokusil ukonejšit tím, že ho vezmu
na celodenní střílení v močálech. Ale jakmile jsme se tam
dostali, ztratil rozum úplně. Vykřikl, že vidí, jak pro něj
přichází ďábel, a odcválal pryč. Následoval jsem ho tak
rychle, jak jsem jen mohl, protože jsem se obával, že v jeho
stavu by si mohl způsobit nějaké zranění. Právě jsem
přijel."
"Lži, lži, lži!" křičel Pompeo;
"Říkám vám, pokusil se mě zastřelit a zastřelil by
mě, ale jeho puška selhala!"
"Ale, Pompeo, uklidněte se; proč bych vás měl
chtít zabít?"
"Vy víte proč; chcete ukrást můj vynález - moji
sluneční kameru."
"Sluneční kameru! Co tím u všech všudy míníte?
Nikdy jsem o takové věci neslyšel."
To rozzuřilo Pompea natolik, že zapomněl na potřebu
mlčenlivosti. Obrátil se k Bargellovi a řekl: "Vynalezl
jsem stroj, který může udělat za půl hodiny lepší obraz,
než dokáže nejlepší umělec nakreslit za týden."
"Chcete říci, že vy můžete nakreslit za půl
hodiny obraz, který je lepší než obraz udělaný školeným
umělcem?" zeptal se Bargello v úžasu.
"Ne, já ten obraz nekreslím sám. Pomocí mého
stroje dělá slunce ten obraz za mne. Zrovna jako kdyby byl
obraz ze zrcadla přenesen na pergamen."
Po této odpovědi se celý Bargellův postoj změnil.
Obrátil se ke mně a řekl: "Promiňte, že jsem o vás na
okamžik zapochyboval. Máte pravdu, Pompeo se zbláznil.
Nemůže být pochyb, že je šílený."
"Ne, ne, ne!" křičel Pompeo, "Já nejsem
blázen. Je mi teď jedno, jestli mi dá papež odměnu nebo ne.
Ukážu vám svou sluneční kameru a uvidíte sami."
Ukázal na mne a řekl: "Zamkl ji dnes dopoledne do trezoru.
Ať ho otevře a já vám to dokážu."
Mlčky jsem podal své klíče Bargellovi a všichni tři
jsme vstoupili do mého domu. Bargello otevřel trezor, ale
uvnitř přirozeně nic nebylo.
"Tak vidíte," řekl jsem. "Je mi Pompea
velmi líto; náhodou mám lék, který je velmi prospěšný v
případech tohoto druhu. Nechte mě dát Pompeovi pár kapek a
brzy bude bezpochyby klidnější."
"Pro lásku boží, ne!" křičel Pompeo.
"Pokouší se mě otrávit!" Byl tak rozčilen, že
měl pěnu u úst a jednal takovým způsobem, že kdyby měl
Bargello nějaké zbývající pochybnosti, byly by rozptýleny.
On a jeho strážníci Pompea odvedli a zavřeli ho.
Příští den jsem byl předvolán papežem Klementem,
protože Bargello mu tu záležitost ohlásil. V odpověď na
jeho otázky jsem mu řekl, že není pochyb, že Pompeo je
nebezpečně šílený. Jiní hlásili totéž, takže papež
nařídil, aby byl Pompeo uvězněn v blázinci, dokud se jeho
rozum nezotaví.
Kdyby byl Pompeo aspoň trochu chytrý, uklidnil by se a
prohlásil, že si nyní uvědomuje, že jeho vyprávění o
sluneční kameře byl přelud a že jeho mysl je nyní
uzdravena. Ale byl jako osel, trval na tom, že všechno, co
řekl, byla pravda. (Ve skutečnosti byla, ale věděl jsem to
jenom já.)
Nějaký čas šlo pro mne všechno dobře. Papež byl velmi
potěšen několika zlatými medailemi, které jsem pro něho
udělal, a slíbil mi tolik nové práce, že se z toho dalo
zbohatnout. Všechno se zdálo hrát pro mne, s papežem mým
zákazníkem a Pompeem v útulku pro šílence. Ale náhle papež
onemocněl. Dokončil jsem další medaili a vzal ji k němu; byl
v posteli a nebyl schopen vidět medaili zřetelně ani s
brýlemi. Tři dny nato papež Klement zemřel.
Věděl jsem, že musím být opatrný, protože v anarchii,
která nastává, když jeden papeže zemře a dříve než je
zvolen nový, se může přihodit cokoli. Klementovou smrtí byl
jeho příkaz zavřít Pompea do blázince anulován.
Dozvěděl jsem se to neočekávaně. Seděl jsem na ulici s
několika přáteli a sledoval velké pozdvižení, které vždy
následuje po smrti papeže, když skupina deseti neapolských
vojáků, velmi dobře ozbrojených, přišla a zastavila se
právě naproti nám. Řady se otevřely a ze středu skupiny
vystoupil Pompeo a pozdravil mě.
"Tedy, Pompeo," řekl jsem, "rád vidím, že
jste nabyl opět rozumu. Či snad ne? Vidím, že jste si najal
těchto deset mužů jako tělesnou stráž. Bezpochyby aby vás
chránili před nějakým smyšleným nebezpečím?"
Pompeo odpověděl přívalem nadávek a nazval mě každým
sprostým jménem, na které dokázal přijít. Mí společníci
očekávali, že na něj vytasím meč, ale já jsem viděl, že
to bylo právě to, co Pompeo chtěl. Kdybych vytasil meč, dalo
by to jeho najatým vojákům omluvu zabít mě. Mí přátelé a
já jsme byli ozbrojeni, ale oni byli v přesile. A tak jsem
řekl nahlas Albertacciovi del Bene, který stál vedle mne:
"Kdyby ke mně takto mluvil kterýkoli duševně zdravý
muž, byla by to poslední věc, kterou by kdy udělal na této
zemi; ale chudák Pompeo se ještě neuzdravil ze svého
šílenství, takže ho budu pouze ignorovat."
To bylo přespříliš na to, co zbývalo z Pompeovy
opatrnosti, a vykřikl, když by měl zůstat mlčet:
"Uvidíme, jestli jsem blázen nebo ne! Zítra budu mít
hotovu další sluneční kameru; a tentokrát bude Bargello
věřit mně." To řekl a Pompeo a jeho tělesná stráž
pomalu odpochodovali směrem k Chiavica.
Ačkoli jsem to nedal najevo, Pompeova poslední slova mi
způsobila strašlivý otřes. Předpokládal jsem, že mu zabere
týdny vybrousit novou čočku pro sluneční kameru (protože
obyčejná brýlová čočka nestačí). Bylo možné, aby měl
již předem vyrobenu další čočku? Pompeo byl lhář a
chvastoun, ale tentokrát by mohl mluvit pravdu. Přál jsem si
pak, abych byl tasil meč a vedl své přátele proti němu, ale
teď bylo příliš pozdě. Jak bych je mohl žádat zaútočit
na muže, kterého jsem právě prohlásil za neodpovědného za
své jednání?
Velmi nesvůj jsem následoval sám Pompeovu společnost a
dával jsem pozor, abych se držel mimo jeho dohled. Když
skupina dorazila na roh Chiavica, všechny mé obavy byly
potvrzeny, protože Pompeo vstoupil do lékárny, zatímco jeho
stráže zůstaly u dveří. Řekl mi, že vždy kupuje čerstvé
chemikálie z tohoto obchodu těsně před tím, než dělá
sluneční obraz.
Viděl jsem všechny svoje plány v troskách a věděl
jsem, že nesmím ztratit ani okamžik. Pompeo vyšel z obchodu a
jeho vojáci otevřeli své řady a přijali ho do svého
středu. Sebral jsem odvahu, tasil jsem dýku, a využívaje
naprostého překvapení všech, vrazil jsem doprostřed skupiny.
Dříve než mohli vytasit meče, chytil jsem Pompea levou rukou
a dýkou v druhé ruce jsem ho zasáhl do hlavy. (Vždycky jsem
potom tvrdil, že jsem ho zamýšlel pouze zranit, ale to není
pravda.) Pokusil jsem se ho zabít a skutečně jsem ho zabil,
protože jak se ve strachu odvrátil, má dýka ho bodla právě
za ucho a on padl zcela mrtev na ulici.
Přesunul jsem dýku do levé ruky a tasil meč, abych se
bránil proti přesile deset ku jedné. Avšak vojáci byli tak
překvapeni, že všichni běželi zvednout tělo, a dříve než
se mohli vzpamatovat a zaútočit na mne, unikl jsem sám po
Strada Giulia.
Již víš, má drahá neteři, jakým smrtelným
nebezpečím jsem prošel po Pompeově smrti. Musel jsem se
ukrýt před Bargellem, který měl příkazy dostat mě mrtvého
nebo živého. A co ještě horšího, Pompeova rodina najala
vrahy a slíbila velké odměny, jestliže mě zabijí.
Několikrát jsem velmi těsně unikl zabití. Nakonec jsem musel
uprchnout z Říma a nalézt útočiště ve svém rodném
městě Florencii.
Skoro po roce mí přátelé v Římě přesvědčili
nového papeže Pavla (III), aby mi udělil milost u
příležitosti slavnosti Naší Paní v polovině srpna. Jel
jsem do Říma s glejtem, představil se papeži, který podepsal
milost a ohlásil ji na Kapitol. Určeného dne jsem kajícně
kráčel v procesí a tak se nakonec očistil od vraždy.
A nyní, má drahá neteři, se bezpochyby divíš, proč
jsi nikdy neslyšela nic o sluneční kameře a jejích
úžasných obrazech. Budeš se divit, proč jsem nepoužil
vynález a nezískal tím velké jmění. Abych to vysvětlil:
Pompeo neměl onoho dne v močálech pravdu, když si myslel, že
chci ukrást sluneční kameru pro svůj vlastní prospěch. Vrah
jsem byl, ale nikdy ne zloděj. Když jsem si poprvé uvědomil,
že ten objev mohl udělat jedině Leonardo da Vinci, zeptal jsem
se sám sebe: "Proč nedal Leonardo svůj objev
světu?"
Malé zamyšlení mi dalo odpověď. Leonardo věděl, že
umělecká tvorba je největší slávou naší lidské rasy.
Minulé století nám dalo mnoho velkých umělců a bezpochyby
příští století nám dá stejně tolik dalších. Ale
předpokládejme, že tajemství sluneční kamery se stane
známým. Každý a kdokoli, od císařů po prosté oráče, by
mohl dělat obrazy tak přesné, jak je dnes dovedou udělat
jedině největší umělci. Skuteční umělci by nadále nebyli
schopni získat zákazníky, kteří by si objednali portréty, a
buď by hladověli, nebo by byli nuceni dělat obyčejnou práci.
Všichni velcí umělci budoucnosti by byli zadušeni ve svém
mládí. A umělecká tvorba by vyhynula.
A další věc. Bezpochyby by někteří umělci se
soukromými finančními prostředky pokračovali v malování
pro ryzí lásku k dílu. Ale obávám se, že skupina
dryáčníků a šarlatánů bez jakýchkoli uměleckých
schopností by malovala obrazy zkreslující, jak skutečně
věci vypadají, jenom pro módní efekt. Mohli by pokrývat
plátna nesmyslnými mazanicemi barev a pak se snažit
přesvědčit ignoranty a naivní, že jsou to velké obrazy,
kterým obyčejní lidé nemohou porozumět.
Možná by si tito "noví umělci" mohli dokonce
dělat úsměšky z pravých umělců dělajících poctivé
malby, a říkat, že jejich obrazy jenom znázorňují, jak
věci vypadají, a nejsou o nic lepší než sluneční obrazy.
Umělci staletí, která přijdou, by mi děkovali, kdyby
mohli vědět, co jsem pro ně udělal, i když bylo pro mne
nezbytné zavraždit svého nepřítele, toho zloděje Pompea,
abych to dokázal.
Hodil jsem kameru do Tibery a modlím se k Pánu, aby
uplynulo tři sta let dříve, než někdo jiný znovuobjeví
její tajemství.
Tvůj oddaný strýc,
AUTORŮV DOSLOV: Každé jaro stráví jedno odpoledne v uličce za mým domem třída studující malbu akvarelů na Katedře umění Stanfordské university a maluje obrazy stromů, garáží a popelnic. Některé z prací se zdají velmi dobré, ale při rozhovoru se studenty jsem shledal, že ani jeden nezamýšlí učinit umění svým zaměstnáním. Vysvětlili mi, že je nyní malá poptávka po umělcích, kteří malují věci tak, jak vypadají... Přišlo mi na mysl: jak odlišné by mohly být plány některých z těchto studentů, kdyby nikdy nebyla objevena fotografie.
Konec
Z anglického originálu Murder for Fine Art přeložil Pavel A. da ´Mek.