(Přeložil Ivo Železný)
Včera v noci jsem měl hrozně zvláštní sen. Zdálo
se mi, že mi nějaký hlas říká: "Promiňte, že jsem
vám skočil do vašeho předchozího snu, ale mám naléhavý
problém a jen vy mi s ním můžete pomoct."
Zdálo se mi, že jsem odpověděl: "Nemusíte se
omlouvat, tak dobrý ten sen zase nebyl, a jestli vám můžu
nějak pomoct...
"Jenom vy mi můžete pomoct." prohlásil
hlas. "Jinak jsem já a celý můj lid odsouzeni k
zániku."
"No těbůh," řekl jsem já.
Jmenoval se Froka a patřil k velmi starobylému
národu. Od nepaměti žili v širokém údolí, obklopeném
nebetyčnými horami. Jejich národ byl mírumilovný a v
průběhu historie dal světu několik vynikajících umělců.
Zákony měli příkladné a děti vychovávali s láskou a
porozuměním. I když někteří z nich jevili sklony k
opilství a tu a tam se mezi nimi objevil i vrah, považovali se
za dobré a úctyhodné myslící bytosti, které...
Přerušil jsem ho. "Podívejte se, nemohl byste se
dostat rovnou k tomu vašemu naléhavému problému?"
Froka se omluvil, že to vzal tak zeširoka, a vysvětlil,
že v jeho světě žádost o pomoc obvykle obsahuje obšírné
prohlášení o morální zachovalosti žadatele.
"No dobře," připustil jsem netrpělivě.
"Tak co bude s tím vaším problémem?".
Froka se zhluboka nadechl a spustil. Vyprávěl mi, že asi
před sto lety (podle jejich měření času) sestoupil z oblohy
gigantický červenavě žlutý sloup a dotkl se země poblíž
sochy Neznámého boha před radnicí v jejich třetím
největším městě. Sloup měl tvar nedokonalého válce o
průměru přibližně dvě míle. Tyčil se do výše
přesahující dosah jejich přístrojů, v příkrém rozporu se
všemi přírodními zákony. Prozkoumali ho a zjistili, že je
netečný vůči chladu, horku, baktériím, bombardování
protony a prakticky vůči všemu, co si byli schopni vymyslet.
Stál tam, nehybný a neuvěřitelný, přesně pět měsíců,
devatenáct hodin a šest minut.
Potom, bez zjevného důvodu, se sloup začal pohybovat
směrem severoseverozápadním. Jeho průměrná rychlost byla
78,881 míle za hodinu (podle jejich měření rychlosti). Vyryl
brázdu 183,223 míle dlouhou a 2,011 míle širokou a poté
zmizel.
Vědecké kapacity, svolané na sympózium, se nemohly
shodnout na žádném závěru. Nakonec prohlásily, že tento
jev je nevysvětlitelný, jedinečný a pravděpodobné se nikdy
nebude opakovat.
Ale opakoval se o měsíc později, tentokrát v hlavním
městě. Válec se nyní pohyboval po dráze 820,331 míle
dlouhé, zdánlivě naprosto nesmyslně. Škoda na majetku byla
nevyčíslitelná a několik tisíc lidí přišlo o život.
Za dva měsíce a jeden den se sloup znovu vrátil a
postihl všechna tři velká města.
Všichni si už byli vědomi, že nejenom jejich osobní
životy, ale celá jejich civilizace, jejich existence jako druhu
je ohrožena neznámým a možná i nepoznatelným jevem.
Toto zjištění vedlo k rozšíření zoufalství u všeho
obyvatelstva. Hysterie se rychle střídala s apatií.
Čtvrtý útok zasáhl pustiny na jih od hlavního města.
Vlastní škody byly minimální. Přesto tentokrát vypukla
hromadná panika, jež s sebou přinesla hrozivý počet
sebevražd.
Situace byla zoufalá. Pseudovědy se zapojily, do boje po
boku věd. Žádnou pomoc nikdo šmahem neodmítl, žádné
teorii se nikdo nevysmál, ať už s ní přišel biochemik,
chiromant nebo astronom. I ty nejbláznivější nápady se braly
v potaz, zvláště po té strašlivé letní noci, ve které
čarokrásné starobylé město Raz i s dvěma předměstími
bylo dokonale, do nejmenšího zbytku vymazáno z povrchu
zemského.
"Promiňte," řekl jsem, "mně je líto, že
máte takové potíže, ale nevidím, co já bych s tím měl
mít společného."
"Právě se k tomu dostávám," odvětil hlas.
"Tak pokračujte," pobídl jsem ho. "Ale
radil bych vám, abyste si pospíšil, protože mám dojem, že
se brzy probudím."
"Můj podíl na této věci se dá dosti těžko
vysvětlit," pokračoval Froka. "Povoláním jsem
zkoušený účetní znalec. Ale mým koníčkem je fušovat do
různých postupů, jimiž se dá posílit duševní vnímavost.
V poslední době jsem dělal pokusy s chemickou sloučeninou,
zvanou kola, jež často navozuje stavy hlubokého
osvícení..."
"Máme podobné sloučeniny," ujistil jsem ho.
"Pak mi rozumíte! Když jsem jednou byl na cestě -
používáte tohoto termínu? Když jsem byl pod vlivem této
drogy, došel jsem k poznání daleko přesahujícímu veškeré
chápání... Ale to se dá těžko vysvětlit."
"Jen pokračujte," přerušil jsem ho
netrpělivě. "Vemte to rovnou k jádru pudla."
"Dobře," souhlasil hlas. "Pochopil jsem,
že můj svět existuje v mnoha rovinách - atomické,
subatomické, vlnové, na nekonečném množství rovin
skutečnosti, a každá z těchto rovin je opět součástí
dalších rovin existence."
"Vím o tom," přisvědčil jsem vzrušeně.
"Nedávno jsem pochopil totéž o svém světě."
"Uvědomil jsem si," pokračoval Froka, "že
na jedné z našich rovin došlo k poruchám."
"Nemohl byste se vyjadřovat přesněji?"
požádal jsem ho.
"Můj osobní dojem je, že náš svět je vystaven
útoku na molekulární rovině."
"Senzace," ujistil jsem ho. "Ale zjistil
jste původce toho útoku?"
"Myslím, že ano," řekl hlas. "Ale nemám
žádný důkaz. Všechno je to jenom čistá intuice."
"Já také věřím na intuici," prohlásil jsem.
"Prozraďte mi, na co jste přišel."
"Takže," řekl hlas váhavě, "přišel
jsem na to - čistě intuitivně -, že můj svět je
mikroskopický cizopasník na vašem těle."
"Řekněte to rovnou a bez obalu!"
"Jak si přejete! Objevil jsem, že v jednom ohledu, v
jedné rovině skutečnosti, můj svět existuje mezi druhým a
třetím kloubem na vaší levé ruce. Existuje tam po milióny
našich let, které jsou pro vás minutami. Nemohu to
samozřejmě dokázat a rozhodně vás nechci obviňovat..."
"To je v pořádku," ujistil jsem ho.
"Říkáte, že váš svět je umístěn mezi druhým a
třetím kloubem na mé levé ruce. No prosím. A co já s tím
můžu dělat?"
"Víte, mám podezření, že jste se přednedávnem
začal škrábat v oblasti mého světa."
"Škrábat?"
"Ano, škrábat."
"A vy si myslíte, že ten obrovský ničivý
načervenalý sloup je jeden z mých prstů?"
"Přesně tak."
"A vy po mně chcete, abych se přestal
škrábat."
"Jenom poblíž toho místa," řekl hlas
spěšně. "Je mi trapné chtít po vás něco takového a
dělám to jenom proto, abych zachránil svůj svět od úplného
zničení. A omlouvám se, že..."
"Neomlouvejte se," přerušil jsem ho.
"Myslící bytosti by se neměly za nic stydět."
"To je od vás velice laskavé," prohlásil hlas
uznale. "My přece nejsme lidští tvorové, jenom
cizopasníci, a nemůžeme po vás nic chtít."
"Všechny myslící bytosti by měly' držet při
sobě", ujistil jsem ho. "Máte moje slovo, že se už
nikdy, do nejdelší smrti nepoškrábu mezi prvním a druhým
kloubem na své levé ruce."
"Mezi druhým a třetím kloubem," připomněl
mi.
"Už nikdy se nepoškrábu mezi kterýmkoli z
kloubů na své... levé ruce! Je to můj slavnostní závazek a
slib a dodržím ho, dokud budu živ."
"Pane," řekl hlas, "zachránil jste můj
svět. "Žádné díky nemohou být dost velké. Přesto
vám děkuji."
"To nestojí za řeč," řekl jsem.
Pak se hlas ztratil a já se probudil.
Jakmile jsem si vzpomněl na svůj sen, přelepil jsem
si klouby na levé ruce náplastí. Nevšímal jsem si svrbění
v té oblasti, a dokonce jsem si levou ruku ani nemyl. Nosil jsem
na ní náplast ve dne v noci.
Koncem příštího týdne náplast sundám. Počítám,
že jim tím poskytnu takových dvacet až třicet miliard let.
podle jejich způsobu měření času, což by mělo stačit
kterémukoli živočišnému druhu.
Ale to není můj problém. Můj problém tkví v tom, že
jsem v poslední době začal mít nepříjemná tušení
ohledně zemětřesení kolem Sanandreaského zlomu a obnovené
sopečné aktivity ve středním Mexiku. Mám dojem, že to
všechno spolu souvisí, a začínám se bát.
Takže promiňte, že jsem vám skočil do vašeho
předchozího snu, ale mám takovýto naléhavý problém, se
kterým mi můžete pomoct jen vy...
Konec