(Leaf by Niggle)
Kdysi byl žil mužíček zvaný Nimra, a ten měl vykonat
dlouhou cestu. Nechtělo se mu, myšlenka na ni se mu doopravdy
protivila; ale nemohl se z toho nijak vyvléknout. Věděl, že
jednou bude muset vyrazit, ale s přípravami zatím
nepospíchal.
Nimra byl malířem. Ne moc úspěšným, což bylo zčásti
zaviněno tím, že musel dělat spoustu jiných věcí.
Většina z nich ho obtěžovala, ale zhostil se jich docela
dobře, když už se jim nemohl vyhnout, což bylo (podle jeho
názoru) až příliš často. Zákony v jeho zemi byly dosti
přísné. V práci mu bránily i další okolnosti. Za prvé byl
občas prostě líný a neudělal vůbec nic. A za další, byl
laskavý - svým způsobem. Znáte takovou tu dobrosrdečnost:
často mu nedalo, aby nějakou tu laskavost neudělal; a když ji
udělal, neubránil se, aby pak nebručel, hned ztratil náladu a
hlasitě nadával (hlavně sobě). Přesto ale mnohokrát
vypomohl svému sousedovi, panu Farníkovi, který měl chromou
nohu. Nimra někdy pomáhal i lidem ze vzdálenějšího okolí,
když přišli a o něco ho požádali. Také si tu a tam
vzpomněl na svou cestu a to pak začal bezmyšlenkovitě balit
svých pět švestek; v takových chvílích mnoho nemaloval.
Na skladě měl spoustu obrazů; většina z nich byla
příliš velká a vyžadovala hodně zručnosti. Patřil k těm
malířům, kteří dovedou lépe namalovat listí nežli stromy.
Mnoho času trávíval nad jediným listem a snažil se zachytit
jeho tvar, lesk a třpyt rosy na okrajích. Chtěl tak namalovat
celý strom, jeden list jako druhý, a přece odlišný.
S jedním obrazem si dal obzvláštní práci. Začal
lístkem, třepotajícím se ve větru, a už tu byl celý strom;
a ten strom rostl, vyháněl nespočetné větve a zapouštěl
bohaté kořeny. Přiletěli zvláštní ptáci a uhnízdili se
ve větvích - jim se také musel věnovat. Potom se kolem Stromu
a za ním, v průhledu mezi listím a větvemi, začala otevírat
krajina; byl vidět les táhnoucí se krajem a zasněžené
vrcholky hor. Nimra se o ostatní plátna přestal zajímat;
nanejvýš je připíchl k okrajům svého velikého obrazu. Brzy
se plátno tak zvětšilo, že si k němu musel přistavit
žebřík; běhal nahoru a dolů, aby přiložil štětec tuhle a
umazal tah támhle. Když někdo přišel na návštěvu, choval
se celkem zdvořile, i když si trochu nervózně pohrával s
tužkami na stole. Poslouchal, co návštěva povídá, ale jeho
myšlenky se celou dobu točily kolem velkého plátna,
napnutého v prostorné kůlně, kterou zvlášť pro tenhle
účel postavil na zahradě (na záhonech, kde předtím
pěstoval brambory).
Nemohl jen tak zatvrdit své laskavé srdce. "Kéž bych
měl silnější vůli!" říkal si někdy a myslel tím,
že si přeje, aby mu starosti ostatních lidí nedělaly
těžkou hlavu. Dlouhou dobu ho ale nikdo vážně nevyrušoval.
"Ať to bude jak chce, tenhle obraz dodělám, a bude to
můj opravdový obraz, ještě než pojedu na tu zatracenou
cestu," říkával. Pomalu mu ale docházelo, že odjezd
nebude moci odkládat donekonečna. Obraz už se nesměl dál
rozrůstat, Nimra ho musel dokončit.
Jednoho dne stál Nimra na krok od obrazu a neobyčejně
pozorně a s odstupem o něm uvažoval. Nemohl se rozhodnout, co
si má o něm myslet, a tak zatoužil po příteli, který by mu
pověděl, co v obraze je. Připadal mu totiž naprosto
neuspokojivý, přesto ale velmi roztomilý, jako jediný
skutečně krásný obraz na světě. V té chvíli by si byl
přál, aby viděl sebe sama, jak vstupuje do dveří a
poplácává se po zádech a říká (samozřejmě upřímně):
"To je skvělé! Jasně vidím, co chceš vyjádřit.
Pokračuj, o nic dalšího se nestarej! Uspořádáme veřejnou
sbírku, aby tě nic neodvádělo od práce."
Jenomže žádná veřejná sbírka se nekonala. A jedno bylo
Nimrovi jasné: bude se muset hodně soustředit a pracovat,
tvrdě a nepřetržitě pracovat, aby obraz v této velikosti
dokončil. Vyhrnul si rukávy a začal se soustřeďovat.
Několik dní se snažil, nezabýval se ničím jiným. Jako
naschvál ho však v jednom kuse něco znepokojovalo. V domě se
občas něco porouchalo; musel zajet do města a zasedat v
porotě; onemocněl mu vzdálený přítel; pana Farníka bral
houser; a s návštěvami se dveře netrhly. Bylo jaro, lidé
zatoužili dát si svačinu na venkově; Nimra bydlel v hezkém
domku několik mil od města. V duchu návštěvníky proklínal,
nemohl však popřít, že je sám ještě v zimě pozval. Tehdy
si nemyslel, že pochůzky po obchodech a pití čaje se
známými z města jsou nějaké obtěžování. Snažil se
zatvrdit, ale bez úspěchu. Měl toho tolik, kdy nemohl
jednoduše říci ne, ať už to povinnosti byly nebo nebyly; a
některé věci byl nucen udělat, ať už si o nich myslel, co
chtěl. Někteří návštěvníci naznačovali, že má poněkud
zanedbanou zahradu a že může očekávat návštěvu
Inspektora. Samozřejmě jen velmi málo z nich vědělo o
obrazu; ale i kdyby bývali něco věděli, nic by se nezměnilo.
Pochybuji, že by podle nich na něm záleželo. Troufám si
říct, že to opravdu nebyl moc dobrý obraz, i když snad měl
jistá dobrá místa. Ale na každý pád byl Strom zvláštní.
Svým způsobem unikát. Tím byl taky Nimra; ačkoli zároveň
byl úplně obyčejně a trošku hloupý.
Nakonec byl Nimra s časem skutečně na štíru. Jeho známí
ve vzdáleném městě se rozvzpomínali, že ten mužíček
musí vykonat nepříjemnou cestu, a někteří začali
počítat, kdy nejpozději bude muset vyrazit. Začali rozumovat,
kdo bude po něm bydlet v jeho domě a jestli bude zahrada lépe
udržovaná.
Přišel podzim, deštivý a větrný. Malý malíř byl v
kůlně. Stál na žebříku a snažil se vystihnout paprsek
zapadajícího slunce, odrážející se od vršku zasněžené
hory, která vykukovala vedle jedné listnaté větve Stromu.
Věděl, že brzy bude muset odejít; možná už příští rok.
Obraz stihl tak tak dokončit, ale v některých koutech měl
čas jen naznačit, co chtěl namalovat.
Ozvalo se zaťukání na dveře. "Dále!" křikl
ostře a slézal se žebříku. Stál na zemi a točil štětcem
v prstech. Byl to jeho soused, Farník: jeho jediný skutečný
soused, všichni ostatní lidé bydleli daleko odtud. Přesto
Nimra toho člověka neměl moc rád: trochu proto, že měl
pořád nějaké problémy a potřeboval pomoci; a taky proto,
že ho vůbec nezajímalo malování, zato se velmi kriticky
vyjadřoval o zahradě. Když se Farník podíval na Nimrovu
zahradu (což dělal často), viděl hlavně plevel; a když se
podíval na Nimrovy obrazy (což dělal málokdy), viděl jenom
zelené a šedé skvrny a černé čáry, které mu nedávaly
smysl. Nevadilo mu mluvit pořád o plevelu, ale odmítal mluvit
o obrazech. Myslel si, že to je od něho laskavost, ale
nepoznal, že pokud to laskavost je, není dost laskavá. Kdyby
vyplel záhony (a třeba i pochválil obrazy), udělal by líp.
"No tak, co je, Farníku?" řekl Nimra.
"Já vím, neměl bych vás rušit," řekl Farník
(aniž se podíval na obraz). "Určitě máte moc
práce."
Nimra měl původně v úmyslu říct něco ve stejném duchu,
ale propásl příležitost. Zmohl se jen na: "Ano."
"Ale já se nemůžu obrátit na nikoho jiného,"
řekl Farník.
"Je to tak," řekl Nimra s povzdechem: byl to jeden
z těch povzdechů, kterými hodnotíme situaci sami pro sebe,
ale které nejsou tak docela neslyšné. "Co pro vás můžu
udělat?"
"Moje žena je už několik dní nemocná, a já se o ni
začínám bát," řekl Farník. "A vítr nám ze
střechy shodil polovinu tašek, a do ložnice zatéká. Měl
bych myslím zajít pro doktora. Taky ke staviteli, ale tam to
dlouho trvá, než někdo přijde. Napadlo mě, jestli třeba
nemáte navíc nějaké dřevo a plátno, abych to trochu
utěsnil, a že byste s tím ke mně za nějaký ten den
zašel." Teď se přece jenom na obraz podíval.
"Bože, bože!" řekl Nimra. "Vy ale máte
smůlu. Doufám, že vaše žena nemá nic horšího než rýmu.
Hned k vám zajdu a pomůžu vám pacientku přenést do
přízemí."
"Mockrát vám děkuji," řekl Farník studeně.
"Ale rýma to není, má horečku. Kvůli rýmě bych vás
neobtěžoval. A moje žena už v přízemí je. Nemůžu běhat
s tácem nahoru a dolů, s tou nohou. Ale já vidím, že máte
moc práce. Promiňte, že jsem vás obtěžoval. Tak trochu jsem
doufal, že byste si mohl udělat čas a zajít pro lékaře,
když vidíte, jak na tom jsem; taky k tomu staviteli - jsem si
myslel, že byste mohl zajít, jestli doopravdu nemáte žádné
plátno."
"Ale samozřejmě," řekl Nimra; jiná slova mu
však ležela na srdci, které v té chvíli bylo sice měkké,
nikoli však laskavé. "Můžu tam dojít. Půjdu, když se
o ni opravdu bojíte."
"Bojím se, opravdu se bojím. Kdybych jen nebyl
chromý," řekl Farník.
Tak Nimra šel. Rozumíte, bylo moc ošklivo. Farník byl jeho
soused a jiný nejbližší člověk bydlel odtud lán světa.
Nimra měl kolo, Farník ne, ani na něm neuměl jezdit. Farník
měl chromou nohu, opravdu chromou nohu, která mu působila
hodně bolestí: tohle bylo důležité mít na paměti, stejně
jako jeho truchlivý výraz a plačtivý hlas. No a Nimra měl
obraz a málo času na jeho dokončení. Ale zdálo se, že s
tím měl počítat spíše Farník než Nimra. Jenomže Farník
obrazy nebral na vědomí a Nimra to nemohl změnit.
"Zatraceně!" zahučel pro sebe, když vyváděl kolo
ven.
Pršelo a foukal vítr, byl kalný den. "Dnes už
pracovat nebudu!" pomyslel si Nimra, a celou cestu si buď
nadával, nebo myslel na tahy štětcem na horách a vedle na
haluzích plných listů, tak jak si je představoval na
začátku na jaře. Prsty sevřely řídítka. Teď, když byl
daleko od kůlny, přesně viděl, jak musí namalovat zařící
větévku, která rámuje vzdálenou siluetu hor. Ale srdce mu
klesalo strachem, že už nikdy nebude mít možnost to zkusit.
Nimra vyhledal lékaře a nechal vzkaz u stavitele. Kancelář
měl zavřenou, stavitel byl doma u kamen. Nimra promokl na kost
a dala se do něj zima. Lékař si nepočínal tak promptně jako
Nimra. Přijel až druhý den, což se mu docela hodilo, neboť v
místě měl pacienty už dva, v sousedících domech. Nimra
ležel v posteli s vysokou horečkou, v hlavě a na stropě plno
nejrůznějších nádherných listů a větví. Nijak ho
neuklidnilo, když se dověděl, že paní Farníková má
skutečně jenom rýmu a že už může vstát. Obrátil se
tváří ke zdi a zahrabal se do listí.
Nějaký čas zůstal ležet. Vítr venku neustával. Odnesl
Farníkovi ještě spoustu tašek, Nimrovi ostatně taky:
střechou už začalo zatékat. Stavitel nepřišel. Nimra se o
to nestaral - asi den nebo dva. Pak se vyplížil ven, aby se
poohlédl po nějakém jídle (Nimra neměl ženu). Farník k
němu nepřišel: déšť mu zmáčel nohu a ta začala bolet; a
jeho žena měla plné ruce práce s vytíráním vody a
nepřestávala se zajímat, jestli "ten pan Nimra"
nezapomněl stavitele navštívit. Kdyby ji napadlo, že by si
mohla něco užitečného od Nimry půjčit, poslala by Farníka
na pochůzku, noha nenoha; jenomže ji nic nenapadlo, takže
Nimra byl ponechán svému osudu.
Ke konci týdne se Nimra dopotácel znovu do kůlny. Zkusil
vylézt na žebřík, ale motala se mu hlava. Seděl a díval se
na obraz, jenomže v hlavě se mu ten den neobjevily žádné
vzorce listů ani výhledy na hory. Mohl by namalovat pohled na
vzdálenou písečnou poušť, ale neměl na to dost energie.
Druhý den se cítil o mnoho lépe. Vylezl na žebřík a
začal malovat. Právě se do toho začal hezky zabírat, když
se ozvalo zaklepání na dveře.
"Zatraceně!" řekl Nimra. Stejně tak ale mohl
zdvořile říci "Dále", protože dveře se i tak
otevřely. Tentokrát dovnitř vstoupil velmi vysoký muž,
naprosto cizí.
"Tohle je mé soukromé studio," řekl Nimra.
"Mám moc práce. Vypadněte."
"Jsem Domovní inspektor," řekl muž a zdvihl své
pověření tak, aby na ně Nimra z žebříku dohlédl.
"Ach!" řekl.
"Dům vašeho souseda je v naprosto neuspokojivém
stavu," řekl Inspektor.
"Já vím," řekl Nimra. "Před časem jsem
šel se vzkazem ke staviteli, ale nikdo nepřišel. Pak jsem byl
nemocný."
"Aha," řekl Inspektor. "Teď ale nemocný
nejste."
"Ale já nejsem stavitel. Farník měl poslat stížnost
Městské radě, dostal by pomoc od Tísňové služby."
"Tam mají plno práce s horšími závadami, než jsou
ty vaše," řekl Inspektor. "V údolí je povodeň a
spousta rodin je bez přístřeší. Měl jste pomoci svému
sousedovi s občasnými opravami a nedopustit, aby se nezbytné
správky prodražily. Takový je zákon. Máte tu spoustu
materiálu: plátno, nátěry odpuzující vodu."
"Kde?" zeptal se Nimra rozhořčeně.
"Tam!" řekl Inspektor a ukázal na obraz.
"Můj obraz!" vykřikl Nimra.
"Uznávám, že je to obraz," řekl Inspektor.
"Ale domy jsou přednější. Takový je zákon."
"Ale já přece nemůžu..." Nimra víc nestačil
říct, protože v té chvíli vstoupil další muž. Byl velice
podobný Inspektorovi, vypadal skoro jako jeho dvojník: vysoký,
celý oblečený do černého.
"Tak pojďte!" řekl. "Já jsem řidič."
Nimra jako ve snách sestoupil s žebříku. Zdálo se mu, že
se horečka vrací, měl pocit, jako by mu hlava chtěla uplavat;
dala se do něho zima.
"Řidič? Řidič?" zabrebtal. "Řidič
čeho?"
"Vašeho vozu," řekl muž. "Vůz byl vypraven
už dávno. Nakonec přece jen přijel. Čeká. Víte, dneska
začíná vaše cesta."
"Teď hned!" řekl Inspektor. "Budete muset
jít; to je ale špatný začátek cesty, když odjíždíte od
nehotové práce. No, teď aspoň budeme moci nějak využít
vaše plátna."
"Ach, bože!" vzdychl ubohý Nimra a začal
natahovat. "Není ani dokončený!"
"Není dokončený?" řekl Řidič. "Vy jste s
ním skončil v každém případě. Tak jdeme!"
Nimra mlčky šel. Řidič mu nedopřál čas, aby se sbalil,
řka, že to měl udělat už dávno a že by zmeškali vlak;
takže Nimra stihl jen popadnout malou tašku ležící v hale.
Zjistil, že v ní jsou jen barvy a blok plný jeho vlastních
skic: žádné jídlo ani šaty. Na vlak dojeli včas. Nimra se
cítil velmi unaveně a ospale; stěží si uvědomoval, co se
děje, když ho nacpali do jeho kupé. Nezajímalo ho to:
zapomněl, kam má jet nebo proč tam jede. Vlak se téměř
okamžitě rozjel do temného tunelu.
Nimra se probudil, když vlak zastavil v rozlehlém šerém
nádraží. Po nástupišti se procházel Portýr a křičel,
nevyvolával však jméno nádraží, vyvolával Nimra!
Nimra spěšně vyběhl ven, kde zjistil, že své malé
zavazadlo nechal ve vlaku. Obrátil se, ale vlak už byl pryč.
"Á, tady jste!" řekl Portýr. "Tudy! Cože?
Žádné zavazadlo? Budete muset jít do Domu práce."
Nimra se cítil moc zle a na nástupišti omdlel. Naložili ho
do ambulance a odvezli do Nemocnice při Domu práce.
Vůbec se mu nelíbilo, jak tam s ním zacházeli. Medicína,
kterou mu podávali, byla hořká. Zřízenci a ošetřovatelky
byli nepřátelští, mlčenliví a strozí; nikdy nezahlédl
někoho jiného, kromě přísného doktora, který jej občas
navštěvoval. Spíše se to podobalo pobytu ve vězení než v
nemocnici. Musel tvrdě pracovat v pevně stanovených směnách:
musel kopat a rýt, tesařit a natírat holá prkna, všechna
stejnou fádní barvou. Nikdy ho nepustili ven a všechna okna
vedla do vnitřního traktu. Nechávali ho celé hodiny ležet
nataženého ve tmě, "aby popřemýšlel", jak
říkali. Ztratil pojem o čase. Jeho stav se pořád nelepšil,
pokud soudili podle toho, zda něco dělal s radostí. Radost
necítil dokonce ani tehdy, když se ukládal ke spánku.
Zpočátku, asi tak prvních sto let (jenom vám předkládám
Nimrovy dojmy) si dělával marné starosti kvůli minulosti.
Když lehával ve tmě, opakoval si pro sebe stále jedno:
"Měl jsem zajít k Farníkovi hned to první ráno, když
začal foukat vítr. Chtěl jsem to přece udělat. První
vytrhané tašky by se daly lehko přitlouct. Pak by paní
Farníková nedostala rýmu. To bych se pak ani já
nenachladil." Ale časem zapomněl, co to vlastně chtěl.
Pokud ho potom vůbec něco zajímalo, byla to jeho práce v
nemocnici. Plánoval si ji, přemýšlel, jak rychle spraví
podlahu, aby nevrzala, nebo zavěsí dveře nebo opraví nohu od
stolu. Nejspíš se stal skutečně užitečným, i když mu to
nikdy nikdo neřekl. Ale tohle samozřejmě nebyl ten pravý
důvod, proč tam toho ubožáčka drželi tak dlouho. Možná
čekali, až na tom bude lépe, a to "lépe" posuzovali
podle vlastního tajemného lékařského standardu.
Chudák Nimra na každý pád neměl žádnou radost ze
života, aspoň ne takovou, na jakou byl dřív zvyklý.
Rozhodně se vůbec nebavil. Ale nedá se popřít, že začal
cítit jakési uspokojení: chléb mu zachutnal víc než med.
Dokázal se pustit do jednoho úkolu ve chvíli, kdy si na něj
vzpomněl, a ihned ho odložit, jakmile si vzpomněl na jiný,
zanechávaje po sobě práci upravenou a rozpracovanou tak, že v
ní mohl v pravou chvíli pokračovat. V té době toho stihl za
den spoustu; s maličkostmi se uměl šikovně vypořádat.
Neměl žádný "čas pro sebe" (kromě samoty v
lůžkové buňce), ale i tak se učil být pánem svého času;
začal prostě poznávat, co se s časem dá udělat. Nemělo
žádný smysl spěchat. Stal se vyrovnanějším a v době
odpočinku uměl skutečně odpočívat.
Pak najednou celý jeho rozvrh změnili; stěží mu dovolili,
aby se vůbec dostal do postele; neustále ho zaměstnávali
tesařením a pořád dokola musel rýt, den za dnem. Docela
dobře si na to zvykl. Dlouho trvalo, než mu z temných
zákoutí mozku začaly vyplouvat nadávky, které už prakticky
zapomněl. Pořád a pořád ryl, až se mu zdálo, že má
polámaná záda, ruce měl odřené a cítil, že už rýč
neuzvedne. Nikdo mu nepoděkoval. Přišel ale doktor a prohlédl
ho.
"Vysadit!" řekl. "Naprostý klid - a
potmě."
Nimra ležel potmě a byl v naprostém klidu. Kdyby nic
necítil a na nic nemyslel, mohl tam tak podle svého názoru
ležet celé hodiny a roky. Teď ale zaslechl Hlasy: žádný z
nich dosud neslyšel. Vypadalo to na Lékařskou komisi nebo snad
Vyšetřující soud, který zasedal v jeho těsné blízkosti,
nejspíš ve vedlejším pokoji s otevřenými dveřmi, i když
žádné světlo nezahlédl.
"Teď ten případ Nimra," řekl Hlas, přísný
hlas, daleko přísnější než doktorův.
"Co je s ním?" řekl Druhý hlas, hlas, kterému
byste snad mohli říkat jemný, i když nebyl měkký - ten hlas
měl autoritu a zněl nadějně a smutně zároveň. "Co je
s Nimrou? Měl srdce na pravém místě."
"Měl, ale nepracovalo mu správně," řekl První
hlas. "A taky mu to zrovna moc nezapalovalo; sotva vůbec
myslel. Podívejte se, kolik času promarnil, a to se vůbec
nebavil! Nepřipravil se na cestu. Byl celkem zámožný, a
přesto sem přijel jako nějaký chudák, museli jsme ho
umístit v chudinském oddělení. Myslím, že je to s ním
špatné. Asi by tu měl ještě nějakou dobu zůstat."
"To by mu nejspíš neuškodilo," řekl Druhý hlas.
"Je to ale docela obyčejný človíček. Nikdy z něho
nemělo být bůhvíco; a nikdy neměl dost síly. Podíváme se
do Záznamů. Ano. Přece jenom je tady několik polehčujících
okolností."
"Možná," připustil První hlas, "ale jenom
moc málo z nich snese přezkoumání."
"Nu," řekl Druhý hlas, "tady jsou. Byl
rozený malíř. Nijak zvláštní, samozřejmě, ale listí od
Nimry má svůj půvab. Hodně se natrápil s těmi listy, jenom
kvůli nim. Ale nikdy ho nenapadlo, že právě proto je
důležitý. V Záznamech není ani zmínka o tom, že by něco
předstíral, ani sám sobě; což omlouvá, že zanedbával
záležitosti nařízené zákonem."
"Pak je neměl zanedbávat tak moc," řekl První
hlas.
"Přesto ale vyhověl mnoha prosbám."
"Jen malému procentu, většinou navíc lehčího rázu,
a říkal jim Vyrušování. Záznamy jsou plné toho slova,
spousty dalších stížností a hloupých nadávek."
"To je pravda; ale jemu, ubožátku, se muselo zdát, že
to Vyrušování je. A tady to máme: nikdy nečekal žádný
Zisk, jako mnozí jemu podobní. Tady je případ Farník, ten
přišel po něm. Byl to Nimrův soused, pro Nimru nehnul ani
prstem a málokdy projevil vděčnost. Ale v Záznamech není ani
zmínka o tom, že Nimra vděčnost od Farníka čekal;
nevypadá, že myslel na něco takového."
"Ano, to je polehčující okolnost," řekl První
hlas, "ale ne moc výrazná. Myslím, že spíš zjistíte,
že Nimra na to často prostě zapomněl. To, co pro Farníka
dělal, jednoduše vytěsnil z mozku jako nepříjemnosti,
kterými se musel zabývat."
"Ještě je tady ale poslední zpráva," řekl
Druhý hlas, "ta jízda na kole v dešti. Na ni kladu
důraz. Zdá se naprosto jasné, že to byla ryzí oběť: Nimra
se domýšlel, že zahazuje svoji poslední šanci dokončit
obraz, a taky si domyslel, že Farník má zbytečné
obavy."
"Myslím, že váš výklad je příliš násilný,"
řekl První hlas. "Máte ale poslední slovo. Samozřejmě
vám přísluší vykládat fakta co nejlépe. Někdy váš
výklad obstojí. Co navrhujete?"
"Myslím, že je vhodné zacházet s případem trochu
slušněji," prohlásil Druhý hlas.
Nimrovi připadalo, že nikdy neslyšel něco tak
šlechetného, jako tento Hlas. Učinil, že Slušné zacházení
vypadalo jako náklad bohatých darů a pozvání na královskou
hostinu zároveň. Najednou se Nimra zastyděl. Když slyšel,
že se o něm uvažuje jako o případu pro Slušné zacházení,
úplně ho to přemohlo a ve tmě celý zčervenal. Bylo to, jako
když vás veřejně pochválí, a přitom vy i publikum víte,
že si to nezasloužíte. Nimra schoval ruměnec do hrubé deky.
Bylo ticho. Pak z těsné blízkosti na Nimru promluvil První
hlas. "Poslouchal jste," řekl.
"Ano," řekl Nimra.
"No, tak co k tomu řeknete?"
"Můžete mi říct, co je s Farníkem?" řekl
Nimra. "Rád bych ho znovu viděl. Doufám, že na tom není
moc špatně? Můžete mu vyléčit tu nohu? Měl s ní hodně
trápení. A nedělejte si starosti, prosím, ani o mě, ani o
něho. Byl to moc dobrý soused, hodně lacino mi přenechával
vynikající brambory, tím mi ušetřil spoustu času."
"Skutečně?" řekl První hlas. "To rád
slyším."
Znovu se rozhostilo ticho. Nimra slyšel, jak se Hlasy
vzdalují. "Nu, souhlasím," slyšel, jak říká
První hlas kdesi v dálce. "Pustíme ho do další etapy.
Zítra, jestli chcete."
Nimra se probudil a zjistil, že zatemnění zmizelo a jeho
buňka je zalitá sluncem. Vstal a našel pohodlné šaty,
žádnou nemocniční uniformu. Po snídani mu doktor ošetřil
rozbolavělé ruce, potřel je jakousi mastí, po které se hned
zahojily. Dal Nimrovi několik dobrých rad a láhev toniku
(pokud ho bude potřebovat). Na přesnídávku donesli Nimrovi
sušenky a sklenici vína; a pak mu dali lístek.
"Teď můžete jít na nádraží," řekl doktor.
"Portýr se o vás postará. Sbohem."
Nimra vyklouzl z hlavního vchodu a trochu zamžoural. Slunce
jasně zářilo. Čekal, že bude procházet velkým městem,
přiměřeným rozlehlému nádraží; ale nestalo se tak.
Nacházel se na vršku kopce, zeleného, holého, který ovíval
osvěžující větřík. Nikoho poblíž neviděl. Dole pod
kopcem se blýskala střecha nádraží.
S kopce sešel rychle, ale beze spěchu. Portýr ho okamžitě
zahlédl.
"Tudy!" řekl a vedl Nimru k nástupišti, ve
kterém stála roztomilá, příjemná lokálka: jeden vagón,
malá mašinka, oba nablýskané, čisté a čerstvě natřené.
Vypadalo to, že to bude jejich první jízda. Dokonce i trať,
která ležela před mašinkou, vypadala jako nová: koleje
zářily, kolejnicové stoličky byly zeleně namalované a
pražce v teplém slunci vydávaly lahodnou vůni čerstvého
téru. Vagón byl prázdný.
"Kam ten vlak jede, Portýre?" zeptal se Nimra.
"Myslím, že tomu místu ještě nedali nějaké
zvláštní jméno," řekl Portýr. "Ale uvidíte, že
se vám tam bude líbit." Zavřel dveře.
Vlak se hned dal do pohybu. Nimra se pohodlně v sedadle
opřel. Mašinka si to bafala hlubokým úvozem s vysokými
zelenými břehy, zastřešeným modrým nebem. Netrvalo to
dlouho a lokomotiva zahvízdala, začala brzdit a vlak zastavil.
Nebylo tam žádné nádraží, žádný vývěsní štít, jenom
schůdky vedoucí vzhůru po travnatém břehu. Nahoře byl
živý plot, v něm vystříhaná díra a v ní vrátka. U
vrátek stálo jeho kolo; aspoň vypadalo jako to jeho, a na
řídítkách byla přivázaná žlutá stuha, na které se
velkými černými písmeny skvěl nápis NIMRA.
Nimra otevřel vrátka, vsedl na kolo a v jarním slunci
ujížděl s kopce. Zanedlouho zjistil, že pěšina, po které
se vydal, zmizela, a bicykl se pustil přes nádherný pažit.
Byl pěkně zelený a hustý; Nimra ale rozeznával každičké
stéblo. Zdálo se mu, že takový pěkný trávník už kdesi
viděl, nebo se mu o něm zdálo. Křivky krajiny mu něco
připomínaly. Ano: tady se země vyrovnávala, tak jak měla, a
tady se samozřejmě zase začíná zdvíhat. Mezi slunce a Nimru
se náhle postail velký zelený stín. Nimra vzhlédl a v té
chvíli spadl z kola.
Před ním stál Strom, jeho Strom, úplně hotový. Byl
živý, listy se rozvíraly, větve rostly a houpaly se ve větru
tak, jak Nimra často cítil nebo si představoval, a tak často
se mu to nepodařilo štětcem zachytit. Zíral na Strom, pomalu
zdvihl ruce a široce je rozevřel.
"To je dar!" zvolal. Myslel na své umění a jeho
plody; ten výraz však mínil doslova.
Dál si prohlížel Strom. Všechny listy, na kterých
pracoval, tu byly spíše v té podobě, jak si je představoval,
než jak je namaloval; a rostly tu také listy, které mu teprve
rašily v hlavě, a spousta dalších, které vyrašit mohly,
kdyby býval měl dost času. Nebylo na nich nic napsáno, byly
to prostě nádherné listy, ale označeny byly jasně jako
kalendář. Na některých listech z těch nejkrásnějších -
byly to ty nejcharakterističtější, nejlepší příklady
Nimrova stylu - bylo znát, že jsou výsledkem spolupráce s
panem Farníkem: nemohly totiž být umístěny lépe.
Na Stromě hnízdili ptáci. Byli to úžasní ptáci: jak jen
zpívali! Párovali se, seděli na vajíčkách, načechrávali
si křídla a se zpěvem odlétali do Lesa, kam je Nimra pohledem
sledoval. Tehdy si všiml, že je tu Les, prostírá se po
straně a táhne se do daleka. Na obzoru se třpytily Hory.
Po chvíli se Nimra vydal k Lesu. Ne proto, že by ho Strom
omrzel, ale proto, že se mu zdálo, že by si měl uspořádat
myšlenky; ostatně měl Strom v celé velkoleposti stále na
mysli, i když se na něj nedíval. Když odcházel, objevil
podivnou věc: Les byl samozřejmě Lesem v pozadí, ale Nimra se
k němu mohl přiblížit a dokonce do něho vstoupit, aniž Les
ztrácel tento svůj základní půvab. Nikdy předtím se mu
nepodařilo kráčet vstříc dálkám, aniž by se po čase
nestaly bezprostředním okolím. To věru dodávalo procházce
krajem obzvláštní kouzlo, neboť jak jste šli dál a dál,
otevíraly se před vámi stále nové dálky, takže jste měli
před sebou dvojité, trojité a čtverné perspektivy, které
vás dvojitě, trojitě a čtverně potěšily. Mohli jste
kráčet pořád dál, a přitom mít celý kraj jako na dlani,
nebo jako na obrázku (jak se vám líbí). Mohli jste jít a
jít, ale asi ne věčně. Na obzoru byly Hory. Přibližovaly
se, pomalu se přibližovaly. Nezdálo se, že patří do obrazu,
vypadaly spíše jako hranice něčeho jiného, jako by to byly
záblesky zjevující se v průhledu mezi větvemi stromů,
které zaplňují jinou scenérii někde jinde: v jiném obrazu.
Nimra pokračoval v chůzi, ale neprocházel se jen tak.
Pozorně se rozhlížel. Strom byl hotov, i když ho nedomaloval
- "Je trochu jiný, než býval," pomyslel si - ale v
Lese byla spousta nedokončených míst, kde bylo třeba ještě
hodně pracovat a přemýšlet. Nemusel nic měnit; kam Les
sahal, bylo všechno dobré, ale potřeboval dotáhnout. Nimra
viděl, kde všude je to potřeba.
Posadil se pod moc hezký strom v dálce - variaci Velkého
stromu, jenomže zcela odlišnou, alespoň při pozornějším
pohledu - a uvažoval, kde s prací začít a kde ji ukončit, a
kolik času na to bude potřebovat. Pořád si ale práci nějak
nemohl rozplánovat.
"No jistě!" zvolal. "Potřebuji Farníka.
Všechno, co se týká půdy, květin a stromů, Farník zná a
já ne. Tady se nemůžu chovat jako ve vlastní zahradě.
Potřebuji pomoc a radu: měl jsem si o ni říct už
dřív."
Vstal a šel tam, kde se rozhodl začít. Svlékl si kabát.
Potom, ve skrytém dolíku mimo výhled, zahlédl muže, který
se trochu užasle rozhlížel. Opíral se o rýč, ale zjevně
nevěděl, co dělat. Nimra na něho zahoukal.
"Farníku!" zvolal.
Farník si hodil rýč na rameno a vykročil k němu. Pořád
ještě trochu kulhal. Nepromluvili spolu, jenom na sebe kývli,
jako to dělávali, když se potkali na cestičce mezi domky;
teď se ale do sebe zavěsili a šli vedle sebe. Beze slova se
Nimra s Farníkem rozhodli, kde přesně postaví domek a
zahradu, které nejspíš budou potřebovat.
Jak tak pracovali, vyšlo najevo, že je to Nimra, kdo si umí
lépe rozvrhnout čas a je zručnější. Zvláštní bylo, že
spíše Nimru než Farníka zajímala stavba domku a
zahradničení, zatímco Farník si často prohlížel stromy a
zvláště Strom.
Jednoho dne Nimra vysazoval živý plot a Farník se poblíž
povaloval v trávě, pozorně si prohlížeje krásnou žlutou
květinku, vyrůstající mezi zelenými drny. Nimra kdysi dávno
vysadil spoustu takových květin mezi kořeny Stromu. Najednou
Farník zdvihl hlavu: obličej mu v slunci zářil a usmíval se.
"To je skvělé!" řekl. "Já jsem tu vlastně
neměl být. Děkuji vám, že jste se za mě přimluvil."
"To je nesmysl," řekl Nimra. "Už si
nepamatuju, co jsem říkal, ale rozhodně toho moc nebylo."
"Ale ano, stačilo to," řekl Farník. "Dostal
jste mě tam odtud o hodně dřív. Ten Druhý hlas, víte, mě
sem poslal; říkal, že jste mě chtěl vidět. Jsem vaším
dlužníkem."
"Nejste. Za to vděčíte Druhému hlasu," řekl
Nimra. "My oba jsme jeho dlužníky."
A tak žili a pracovali společně, nevím už, jak dlouho.
Nemá smysl zapírat, že zpočátku se občas neshodli,
zvláště když byli unavení. Protože zpočátku unavení
byli. Zjistili, že oba dostali láhve s tonikem. Každá láhev
měla stejnou nálepku: Před odpočinkem užívejte několik
kapek smíchaných s vodou z Pramene.
Pramen našli uprostřed Lesa; Nimra si ho představoval jenom
jednou, už kdysi dávno, ale nikdy ho nenamaloval. Teď si
uvědomil, že pramen se vlévá do jezera, které se v dálce
blýskalo, a napájí všechno, co v krajině roste. S několika
kapkami toniku voda získala svíravou, nahořklou, nikoli však
nepříjemnou chuť: čistila mozek. Jakmile se napili, o samotě
odpočívali; a pak znovu vstali a práce svižně ubývalo.
Tehdy si Nimra vzpomínal na krásné nové květiny a rostliny a
Farník vždycky přesně věděl, jak je vysazovat a kde se jim
bude dařit nejlépe. Dlouho předtím, než jim tonika došla,
přestali je potřebovat. Farník už nekulhal.
Jak se práce chýlila ke konci, dovolovali si víc a víc
času věnovat procházkám, na kterých si prohlíželi stromy,
květiny, světla a stíny a křivky krajiny. Občas si spolu
zazpívali. Nimra se ale přistihl, že začíná stále
častěji obracet oči k Horám.
Přišel čas, kdy domek v údolí, zahrada, trávník, les,
jezero a celý kraj byly skoro hotové a všechno bylo tak, jak
má být. Velký strom byl v plném květu.
"Dnes večer skončíme," řekl Farník jednoho dne.
"Potom půjdeme na hodně dlouhou vycházku."
Další den vyrazili a šli tak dlouho, až prošli všemi
perspektivami k Okraji. Nebylo ho vidět, samozřejmě. Nebyla
tam žádná čára, ani plot nebo zeď; ale věděli, že došli
k hranici této země. Viděli muže, který vypadal jako
pastýř; sestupoval k nim po travnatém úbočí, které vedlo
vzhůru k Horám.
"Potřebujete průvodce?" zeptal se. "Chcete
jít dál?"
Na okamžik padl mezi Nimru a Farníka stín, protože Nimra
věděl, že chce jít dál, a (v určitém smyslu) jít musí;
ale Farník jít nechtěl, nebyl ještě připraven.
"Musím počkat na svou ženu," řekl Farník
Nimrovi. "Byla by tu sama. Myslím, že ji sem za mnou
pošlou, dřív nebo později, až bude připravená a až budu
mít pro ni všechno přichystáno. Domek je sice hotový, my už
na něm nic nesvedeme. Ale rád bych jí ho ukázal, určitě by
ho uměla vylepšit. Udělala by to tam útulnější. Doufám,
že se jí tady bude líbit." Obrátil se k pastýři.
"Vy jste průvodce?" zeptal se. "Můžete mi
říct, jak se tady ta země jmenuje?"
"Copak to nevíte?" podivil se muž. "To je
přece Nimrova země. Je to Nimrův obraz, aspoň jeho většina;
kousek z něho je teď Farníkova zahrada."
"Nimrův obraz!" vykřikl Farník užasle. "To
jste všechno vymyslel vy, Nimro? Netušil jsem, že jste tak
dobrý. Proč jste mi o tom neřekl?"
"Už dávno se vám to snažil říct," řekl muž,
"ale vy jste se nepodíval. Tehdy to byly pro vás jenom
plátna a barvy, a vy jste s nimi chtěl spravit střechu. Se
svou ženou jste tomu říkali "Nimrovy nesmysly" nebo
"ty mazanice"."
"Ale tehdy to takhle nevypadalo, tak skutečně,"
řekl Farník.
"Ne, byl to jen odraz," řekl muž, "ale vy
jste ho mohl zahlédnout, kdyby vám býval za to stál."
"Moc příležitostí jsem mu k tomu nedal," řekl
Nimra. "Nikdy jsem se nesnažil něco mu vysvětlit.
Říkával jsem vám Krtek zahradní. Ale co na tom záleží?
Teď jsme žili a pracovali společně. Možná mohlo být
všechno jinak, ale určitě ne lepší. Já teď ale budu muset
jít. Myslím, že se znovu sejdeme, určitě toho můžeme spolu
ještě hodně udělat. Sbohem!" Vřele potřásl Farníkovi
rukou; byla to dobrá, pevná, čestná ruka. Obrátil se a na
chvíli se zahleděl zpátky. Květy Velkého stromu svítily
jako plamen. Všichni ptáci poletovali a zpívali. Pak se
usmál, kývl na Farníka a vydal se s pastýřem na cestu.
Jak šel, poznával ovce, vysoko položené pastviny,
zhlížel se v nesmírném nebi a šel dál a dál k Horám,
pořád výš. Už nevím, co se s ním pak stalo. Nimra ve svém
dřívějším domově viděl kdesi daleko Hory, takže v obraze
byly; ale jak to tam opravdu vypadá co leží za nimi, může
říct jen ten, kdo na ně vyšplhal.
"Myslím, že to byl prosťáček," řekl radní
Tompkins. "Neměl vlastně žádnou cenu; pro Společnost
byl úplně bezcenný."
"Ach, to nevím," řekl Atkins, který nebyl nikým
důležitým, pouze učitelem. "Nejsem si tak jist:
záleží na tom, v čem vidíte užitečnost?"
"Neměl žádný praktický a ekonomický užitek,"
řekl Tompkins. "Odvažuji se tvrdit, že z něho mohlo být
něco užitečného, kdybyste vy učitelé rozuměli svému
řemeslu. Jenomže tomu tak není, takže tu pak máme takovéhle
zbytečné lidi. Kdybych to tady vzal do ruky já, dal bych jemu
a všem ostatním práci, pro jakou se hodí, mytí nádobí ve
veřejných vývařovnách nebo něco podobného, a dohlédl
bych, aby pracovali dobře. Jinak bych je vyrazil. Jeho jsem měl
vyrazit už dávno."
"Vyrazit? Znamená to, že jste ho na cestu poslal
předčasně?"
"Ano, když už musíte používat ten bezobsažný,
zastaralý výraz. Pustil jsem ho tunelem na velkou Skládku:
tohle přesně mám na mysli."
"Takže si myslíte, že malířství je k ničemu,
nestojí za to ho uchovávat, podporovat nebo je nějak
zužitkovávat?"
"Ale jistě, malování má jisté použití," řekl
Tompkins. "Ale jeho malování se využít nedalo. Mladíci,
kteří se nebojí nových myšlenek a metod, mají spoustu
možností. Tenhle zastaralý materiál ale ne. Snil si sám pro
sebe. Nedokázal navrhnout pořádný plakát, aby si zachránil
život. Pořád se patlal s těmi svými listy a květinami.
Jednou jsem se ho zeptal, proč to dělá. Řekl, že si myslí,
že je to hezké. Věříte tomu? Řekl hezké! 'Cože,
zažívací a pohlavní orgány rostlin?' řekl jsem mu na to;
nic mi neodpověděl. Flákač jeden."
"Tak flákač," vzdychl Atkins."Ano, ten
ubožák nikdy nic nedokončil. Ach ano, jeho plátna se
"zužitkovala", když odešel. Ale já si nejsem tak
jist, Tompkinsi. Pamatujete si ten velký obraz, ten, kterým
zalátali vedlejší domek po těch vichřicích a zátopách? V
poli jsem z něho našel útržek. Byl poškozený, ale poznal
jsem ho: vrchol hory a větvička s listím. Pořád na ně
myslím, nemůžu je pustit z hlavy."
"Z čeho?" zeptal se Tompkins.
"O kom to vy dva mluvíte?" zasáhl Perkins ve snaze
zabránit hádce. Atkins trochu zrudl.
"To jméno nestojí za to, abychom je opakovali,"
řekl Tompkins. "Nechápu, proč se o něm vůbec bavíme.
Nebydlel tady ve městě."
"To ne," řekl Atkins, "ale vám se zalíbil
jeho dům. Proto jste tam chodíval, a zatímco jste pil čaj,
poškleboval jste se mu. No, teď jste jeho dům dostal, jeden
máte taky tady ve městě, takže mu jméno upírat nemusíte.
Mluvili jsme o Nimrovi, když to chcete vědět, Perkinsi."
"Ach, ubohý Nimra!" vzdychl Perkins. "Netušil
jsem, že maloval."
A to bylo pravděpodobně naposledy, kdy v nějakémn
rozhovoru padlo Nimrovo jméno. Přesto Atkins chránil ten
zvláštní útržek, který našel. Kus se už rozdrobil; ale
jeden krásný list zůstal nedotčený. Atkins si ho zarámoval.
Později ho přenechal Městskému muzeu, a "List od
Nimry" tam v koutku visel a několikero očí na něm
spočinulo. Muzeum ale nakonec vyhořelo a na list i s Nimrou
celá jeho stará země úplně zapomněla.
"Skutečně se to osvědčuje velice dobře," řekl
Druhý hlas. "Je to jako prázdniny, osvěžení. Báječné
pro rekonvalescenci; a nejenom pro ni; pro spoustu z nich je to
nejlepší příprava na Hory. U některých případů to dělá
přímo divy. Posílám tam pořád další a další. Jenom
zřídka se musejí vracet."
"Nu, je to tak," řekl První hlas. "Myslím,
že bychom měli té zemi dát jméno. Co navrhujete?"
"Portýr už na jméno přišel," řekl Druhý hlas.
"Na nástupišti vyvolává: Nastupujte prosím do vlaku
směrem Nimrova Farnost. Už to tak dělá delší dobu. Nimrova
Farnost. Poslal jsem jim oběma zprávu, aby se o tom
dozvěděli."
"Co na to říkali?"
"Smáli se. Smáli se - až se Hory otřásaly!"
Konec