List od Nimry

(Leaf by Niggle)

J. R. R. Tolkien

   Kdysi byl žil mužíček zvaný Nimra, a ten měl vykonat dlouhou cestu. Nechtělo se mu, myšlenka na ni se mu doopravdy protivila; ale nemohl se z toho nijak vyvléknout. Věděl, že jednou bude muset vyrazit, ale s přípravami zatím nepospíchal.
   Nimra byl malířem. Ne moc úspěšným, což bylo zčásti zaviněno tím, že musel dělat spoustu jiných věcí. Většina z nich ho obtěžovala, ale zhostil se jich docela dobře, když už se jim nemohl vyhnout, což bylo (podle jeho názoru) až příliš často. Zákony v jeho zemi byly dosti přísné. V práci mu bránily i další okolnosti. Za prvé byl občas prostě líný a neudělal vůbec nic. A za další, byl laskavý - svým způsobem. Znáte takovou tu dobrosrdečnost: často mu nedalo, aby nějakou tu laskavost neudělal; a když ji udělal, neubránil se, aby pak nebručel, hned ztratil náladu a hlasitě nadával (hlavně sobě). Přesto ale mnohokrát vypomohl svému sousedovi, panu Farníkovi, který měl chromou nohu. Nimra někdy pomáhal i lidem ze vzdálenějšího okolí, když přišli a o něco ho požádali. Také si tu a tam vzpomněl na svou cestu a to pak začal bezmyšlenkovitě balit svých pět švestek; v takových chvílích mnoho nemaloval.
   Na skladě měl spoustu obrazů; většina z nich byla příliš velká a vyžadovala hodně zručnosti. Patřil k těm malířům, kteří dovedou lépe namalovat listí nežli stromy. Mnoho času trávíval nad jediným listem a snažil se zachytit jeho tvar, lesk a třpyt rosy na okrajích. Chtěl tak namalovat celý strom, jeden list jako druhý, a přece odlišný.
   S jedním obrazem si dal obzvláštní práci. Začal lístkem, třepotajícím se ve větru, a už tu byl celý strom; a ten strom rostl, vyháněl nespočetné větve a zapouštěl bohaté kořeny. Přiletěli zvláštní ptáci a uhnízdili se ve větvích - jim se také musel věnovat. Potom se kolem Stromu a za ním, v průhledu mezi listím a větvemi, začala otevírat krajina; byl vidět les táhnoucí se krajem a zasněžené vrcholky hor. Nimra se o ostatní plátna přestal zajímat; nanejvýš je připíchl k okrajům svého velikého obrazu. Brzy se plátno tak zvětšilo, že si k němu musel přistavit žebřík; běhal nahoru a dolů, aby přiložil štětec tuhle a umazal tah támhle. Když někdo přišel na návštěvu, choval se celkem zdvořile, i když si trochu nervózně pohrával s tužkami na stole. Poslouchal, co návštěva povídá, ale jeho myšlenky se celou dobu točily kolem velkého plátna, napnutého v prostorné kůlně, kterou zvlášť pro tenhle účel postavil na zahradě (na záhonech, kde předtím pěstoval brambory).
   Nemohl jen tak zatvrdit své laskavé srdce. "Kéž bych měl silnější vůli!" říkal si někdy a myslel tím, že si přeje, aby mu starosti ostatních lidí nedělaly těžkou hlavu. Dlouhou dobu ho ale nikdo vážně nevyrušoval. "Ať to bude jak chce, tenhle obraz dodělám, a bude to můj opravdový obraz, ještě než pojedu na tu zatracenou cestu," říkával. Pomalu mu ale docházelo, že odjezd nebude moci odkládat donekonečna. Obraz už se nesměl dál rozrůstat, Nimra ho musel dokončit.
   Jednoho dne stál Nimra na krok od obrazu a neobyčejně pozorně a s odstupem o něm uvažoval. Nemohl se rozhodnout, co si má o něm myslet, a tak zatoužil po příteli, který by mu pověděl, co v obraze je. Připadal mu totiž naprosto neuspokojivý, přesto ale velmi roztomilý, jako jediný skutečně krásný obraz na světě. V té chvíli by si byl přál, aby viděl sebe sama, jak vstupuje do dveří a poplácává se po zádech a říká (samozřejmě upřímně): "To je skvělé! Jasně vidím, co chceš vyjádřit. Pokračuj, o nic dalšího se nestarej! Uspořádáme veřejnou sbírku, aby tě nic neodvádělo od práce."
   Jenomže žádná veřejná sbírka se nekonala. A jedno bylo Nimrovi jasné: bude se muset hodně soustředit a pracovat, tvrdě a nepřetržitě pracovat, aby obraz v této velikosti dokončil. Vyhrnul si rukávy a začal se soustřeďovat. Několik dní se snažil, nezabýval se ničím jiným. Jako naschvál ho však v jednom kuse něco znepokojovalo. V domě se občas něco porouchalo; musel zajet do města a zasedat v porotě; onemocněl mu vzdálený přítel; pana Farníka bral houser; a s návštěvami se dveře netrhly. Bylo jaro, lidé zatoužili dát si svačinu na venkově; Nimra bydlel v hezkém domku několik mil od města. V duchu návštěvníky proklínal, nemohl však popřít, že je sám ještě v zimě pozval. Tehdy si nemyslel, že pochůzky po obchodech a pití čaje se známými z města jsou nějaké obtěžování. Snažil se zatvrdit, ale bez úspěchu. Měl toho tolik, kdy nemohl jednoduše říci ne, ať už to povinnosti byly nebo nebyly; a některé věci byl nucen udělat, ať už si o nich myslel, co chtěl. Někteří návštěvníci naznačovali, že má poněkud zanedbanou zahradu a že může očekávat návštěvu Inspektora. Samozřejmě jen velmi málo z nich vědělo o obrazu; ale i kdyby bývali něco věděli, nic by se nezměnilo. Pochybuji, že by podle nich na něm záleželo. Troufám si říct, že to opravdu nebyl moc dobrý obraz, i když snad měl jistá dobrá místa. Ale na každý pád byl Strom zvláštní. Svým způsobem unikát. Tím byl taky Nimra; ačkoli zároveň byl úplně obyčejně a trošku hloupý.
   Nakonec byl Nimra s časem skutečně na štíru. Jeho známí ve vzdáleném městě se rozvzpomínali, že ten mužíček musí vykonat nepříjemnou cestu, a někteří začali počítat, kdy nejpozději bude muset vyrazit. Začali rozumovat, kdo bude po něm bydlet v jeho domě a jestli bude zahrada lépe udržovaná.
   Přišel podzim, deštivý a větrný. Malý malíř byl v kůlně. Stál na žebříku a snažil se vystihnout paprsek zapadajícího slunce, odrážející se od vršku zasněžené hory, která vykukovala vedle jedné listnaté větve Stromu. Věděl, že brzy bude muset odejít; možná už příští rok. Obraz stihl tak tak dokončit, ale v některých koutech měl čas jen naznačit, co chtěl namalovat.
   Ozvalo se zaťukání na dveře. "Dále!" křikl ostře a slézal se žebříku. Stál na zemi a točil štětcem v prstech. Byl to jeho soused, Farník: jeho jediný skutečný soused, všichni ostatní lidé bydleli daleko odtud. Přesto Nimra toho člověka neměl moc rád: trochu proto, že měl pořád nějaké problémy a potřeboval pomoci; a taky proto, že ho vůbec nezajímalo malování, zato se velmi kriticky vyjadřoval o zahradě. Když se Farník podíval na Nimrovu zahradu (což dělal často), viděl hlavně plevel; a když se podíval na Nimrovy obrazy (což dělal málokdy), viděl jenom zelené a šedé skvrny a černé čáry, které mu nedávaly smysl. Nevadilo mu mluvit pořád o plevelu, ale odmítal mluvit o obrazech. Myslel si, že to je od něho laskavost, ale nepoznal, že pokud to laskavost je, není dost laskavá. Kdyby vyplel záhony (a třeba i pochválil obrazy), udělal by líp.
   "No tak, co je, Farníku?" řekl Nimra.
   "Já vím, neměl bych vás rušit," řekl Farník (aniž se podíval na obraz). "Určitě máte moc práce."
   Nimra měl původně v úmyslu říct něco ve stejném duchu, ale propásl příležitost. Zmohl se jen na: "Ano."
   "Ale já se nemůžu obrátit na nikoho jiného," řekl Farník.
   "Je to tak," řekl Nimra s povzdechem: byl to jeden z těch povzdechů, kterými hodnotíme situaci sami pro sebe, ale které nejsou tak docela neslyšné. "Co pro vás můžu udělat?"
   "Moje žena je už několik dní nemocná, a já se o ni začínám bát," řekl Farník. "A vítr nám ze střechy shodil polovinu tašek, a do ložnice zatéká. Měl bych myslím zajít pro doktora. Taky ke staviteli, ale tam to dlouho trvá, než někdo přijde. Napadlo mě, jestli třeba nemáte navíc nějaké dřevo a plátno, abych to trochu utěsnil, a že byste s tím ke mně za nějaký ten den zašel." Teď se přece jenom na obraz podíval.
   "Bože, bože!" řekl Nimra. "Vy ale máte smůlu. Doufám, že vaše žena nemá nic horšího než rýmu. Hned k vám zajdu a pomůžu vám pacientku přenést do přízemí."
   "Mockrát vám děkuji," řekl Farník studeně. "Ale rýma to není, má horečku. Kvůli rýmě bych vás neobtěžoval. A moje žena už v přízemí je. Nemůžu běhat s tácem nahoru a dolů, s tou nohou. Ale já vidím, že máte moc práce. Promiňte, že jsem vás obtěžoval. Tak trochu jsem doufal, že byste si mohl udělat čas a zajít pro lékaře, když vidíte, jak na tom jsem; taky k tomu staviteli - jsem si myslel, že byste mohl zajít, jestli doopravdu nemáte žádné plátno."
   "Ale samozřejmě," řekl Nimra; jiná slova mu však ležela na srdci, které v té chvíli bylo sice měkké, nikoli však laskavé. "Můžu tam dojít. Půjdu, když se o ni opravdu bojíte."
   "Bojím se, opravdu se bojím. Kdybych jen nebyl chromý," řekl Farník.
   Tak Nimra šel. Rozumíte, bylo moc ošklivo. Farník byl jeho soused a jiný nejbližší člověk bydlel odtud lán světa. Nimra měl kolo, Farník ne, ani na něm neuměl jezdit. Farník měl chromou nohu, opravdu chromou nohu, která mu působila hodně bolestí: tohle bylo důležité mít na paměti, stejně jako jeho truchlivý výraz a plačtivý hlas. No a Nimra měl obraz a málo času na jeho dokončení. Ale zdálo se, že s tím měl počítat spíše Farník než Nimra. Jenomže Farník obrazy nebral na vědomí a Nimra to nemohl změnit. "Zatraceně!" zahučel pro sebe, když vyváděl kolo ven.
   Pršelo a foukal vítr, byl kalný den. "Dnes už pracovat nebudu!" pomyslel si Nimra, a celou cestu si buď nadával, nebo myslel na tahy štětcem na horách a vedle na haluzích plných listů, tak jak si je představoval na začátku na jaře. Prsty sevřely řídítka. Teď, když byl daleko od kůlny, přesně viděl, jak musí namalovat zařící větévku, která rámuje vzdálenou siluetu hor. Ale srdce mu klesalo strachem, že už nikdy nebude mít možnost to zkusit.
   Nimra vyhledal lékaře a nechal vzkaz u stavitele. Kancelář měl zavřenou, stavitel byl doma u kamen. Nimra promokl na kost a dala se do něj zima. Lékař si nepočínal tak promptně jako Nimra. Přijel až druhý den, což se mu docela hodilo, neboť v místě měl pacienty už dva, v sousedících domech. Nimra ležel v posteli s vysokou horečkou, v hlavě a na stropě plno nejrůznějších nádherných listů a větví. Nijak ho neuklidnilo, když se dověděl, že paní Farníková má skutečně jenom rýmu a že už může vstát. Obrátil se tváří ke zdi a zahrabal se do listí.
   Nějaký čas zůstal ležet. Vítr venku neustával. Odnesl Farníkovi ještě spoustu tašek, Nimrovi ostatně taky: střechou už začalo zatékat. Stavitel nepřišel. Nimra se o to nestaral - asi den nebo dva. Pak se vyplížil ven, aby se poohlédl po nějakém jídle (Nimra neměl ženu). Farník k němu nepřišel: déšť mu zmáčel nohu a ta začala bolet; a jeho žena měla plné ruce práce s vytíráním vody a nepřestávala se zajímat, jestli "ten pan Nimra" nezapomněl stavitele navštívit. Kdyby ji napadlo, že by si mohla něco užitečného od Nimry půjčit, poslala by Farníka na pochůzku, noha nenoha; jenomže ji nic nenapadlo, takže Nimra byl ponechán svému osudu.
   Ke konci týdne se Nimra dopotácel znovu do kůlny. Zkusil vylézt na žebřík, ale motala se mu hlava. Seděl a díval se na obraz, jenomže v hlavě se mu ten den neobjevily žádné vzorce listů ani výhledy na hory. Mohl by namalovat pohled na vzdálenou písečnou poušť, ale neměl na to dost energie.
   Druhý den se cítil o mnoho lépe. Vylezl na žebřík a začal malovat. Právě se do toho začal hezky zabírat, když se ozvalo zaklepání na dveře.
   "Zatraceně!" řekl Nimra. Stejně tak ale mohl zdvořile říci "Dále", protože dveře se i tak otevřely. Tentokrát dovnitř vstoupil velmi vysoký muž, naprosto cizí.
   "Tohle je mé soukromé studio," řekl Nimra. "Mám moc práce. Vypadněte."
   "Jsem Domovní inspektor," řekl muž a zdvihl své pověření tak, aby na ně Nimra z žebříku dohlédl.
   "Ach!" řekl.
   "Dům vašeho souseda je v naprosto neuspokojivém stavu," řekl Inspektor.
   "Já vím," řekl Nimra. "Před časem jsem šel se vzkazem ke staviteli, ale nikdo nepřišel. Pak jsem byl nemocný."
   "Aha," řekl Inspektor. "Teď ale nemocný nejste."
   "Ale já nejsem stavitel. Farník měl poslat stížnost Městské radě, dostal by pomoc od Tísňové služby."
   "Tam mají plno práce s horšími závadami, než jsou ty vaše," řekl Inspektor. "V údolí je povodeň a spousta rodin je bez přístřeší. Měl jste pomoci svému sousedovi s občasnými opravami a nedopustit, aby se nezbytné správky prodražily. Takový je zákon. Máte tu spoustu materiálu: plátno, nátěry odpuzující vodu."
   "Kde?" zeptal se Nimra rozhořčeně.
   "Tam!" řekl Inspektor a ukázal na obraz.
   "Můj obraz!" vykřikl Nimra.
   "Uznávám, že je to obraz," řekl Inspektor. "Ale domy jsou přednější. Takový je zákon."
   "Ale já přece nemůžu..." Nimra víc nestačil říct, protože v té chvíli vstoupil další muž. Byl velice podobný Inspektorovi, vypadal skoro jako jeho dvojník: vysoký, celý oblečený do černého.
   "Tak pojďte!" řekl. "Já jsem řidič."
   Nimra jako ve snách sestoupil s žebříku. Zdálo se mu, že se horečka vrací, měl pocit, jako by mu hlava chtěla uplavat; dala se do něho zima.
   "Řidič? Řidič?" zabrebtal. "Řidič čeho?"
   "Vašeho vozu," řekl muž. "Vůz byl vypraven už dávno. Nakonec přece jen přijel. Čeká. Víte, dneska začíná vaše cesta."
   "Teď hned!" řekl Inspektor. "Budete muset jít; to je ale špatný začátek cesty, když odjíždíte od nehotové práce. No, teď aspoň budeme moci nějak využít vaše plátna."
   "Ach, bože!" vzdychl ubohý Nimra a začal natahovat. "Není ani dokončený!"
   "Není dokončený?" řekl Řidič. "Vy jste s ním skončil v každém případě. Tak jdeme!"
   Nimra mlčky šel. Řidič mu nedopřál čas, aby se sbalil, řka, že to měl udělat už dávno a že by zmeškali vlak; takže Nimra stihl jen popadnout malou tašku ležící v hale. Zjistil, že v ní jsou jen barvy a blok plný jeho vlastních skic: žádné jídlo ani šaty. Na vlak dojeli včas. Nimra se cítil velmi unaveně a ospale; stěží si uvědomoval, co se děje, když ho nacpali do jeho kupé. Nezajímalo ho to: zapomněl, kam má jet nebo proč tam jede. Vlak se téměř okamžitě rozjel do temného tunelu.
   Nimra se probudil, když vlak zastavil v rozlehlém šerém nádraží. Po nástupišti se procházel Portýr a křičel, nevyvolával však jméno nádraží, vyvolával Nimra!
   Nimra spěšně vyběhl ven, kde zjistil, že své malé zavazadlo nechal ve vlaku. Obrátil se, ale vlak už byl pryč.
   "Á, tady jste!" řekl Portýr. "Tudy! Cože? Žádné zavazadlo? Budete muset jít do Domu práce."
   Nimra se cítil moc zle a na nástupišti omdlel. Naložili ho do ambulance a odvezli do Nemocnice při Domu práce.
   Vůbec se mu nelíbilo, jak tam s ním zacházeli. Medicína, kterou mu podávali, byla hořká. Zřízenci a ošetřovatelky byli nepřátelští, mlčenliví a strozí; nikdy nezahlédl někoho jiného, kromě přísného doktora, který jej občas navštěvoval. Spíše se to podobalo pobytu ve vězení než v nemocnici. Musel tvrdě pracovat v pevně stanovených směnách: musel kopat a rýt, tesařit a natírat holá prkna, všechna stejnou fádní barvou. Nikdy ho nepustili ven a všechna okna vedla do vnitřního traktu. Nechávali ho celé hodiny ležet nataženého ve tmě, "aby popřemýšlel", jak říkali. Ztratil pojem o čase. Jeho stav se pořád nelepšil, pokud soudili podle toho, zda něco dělal s radostí. Radost necítil dokonce ani tehdy, když se ukládal ke spánku.
   Zpočátku, asi tak prvních sto let (jenom vám předkládám Nimrovy dojmy) si dělával marné starosti kvůli minulosti. Když lehával ve tmě, opakoval si pro sebe stále jedno: "Měl jsem zajít k Farníkovi hned to první ráno, když začal foukat vítr. Chtěl jsem to přece udělat. První vytrhané tašky by se daly lehko přitlouct. Pak by paní Farníková nedostala rýmu. To bych se pak ani já nenachladil." Ale časem zapomněl, co to vlastně chtěl. Pokud ho potom vůbec něco zajímalo, byla to jeho práce v nemocnici. Plánoval si ji, přemýšlel, jak rychle spraví podlahu, aby nevrzala, nebo zavěsí dveře nebo opraví nohu od stolu. Nejspíš se stal skutečně užitečným, i když mu to nikdy nikdo neřekl. Ale tohle samozřejmě nebyl ten pravý důvod, proč tam toho ubožáčka drželi tak dlouho. Možná čekali, až na tom bude lépe, a to "lépe" posuzovali podle vlastního tajemného lékařského standardu.
   Chudák Nimra na každý pád neměl žádnou radost ze života, aspoň ne takovou, na jakou byl dřív zvyklý. Rozhodně se vůbec nebavil. Ale nedá se popřít, že začal cítit jakési uspokojení: chléb mu zachutnal víc než med. Dokázal se pustit do jednoho úkolu ve chvíli, kdy si na něj vzpomněl, a ihned ho odložit, jakmile si vzpomněl na jiný, zanechávaje po sobě práci upravenou a rozpracovanou tak, že v ní mohl v pravou chvíli pokračovat. V té době toho stihl za den spoustu; s maličkostmi se uměl šikovně vypořádat. Neměl žádný "čas pro sebe" (kromě samoty v lůžkové buňce), ale i tak se učil být pánem svého času; začal prostě poznávat, co se s časem dá udělat. Nemělo žádný smysl spěchat. Stal se vyrovnanějším a v době odpočinku uměl skutečně odpočívat.
   Pak najednou celý jeho rozvrh změnili; stěží mu dovolili, aby se vůbec dostal do postele; neustále ho zaměstnávali tesařením a pořád dokola musel rýt, den za dnem. Docela dobře si na to zvykl. Dlouho trvalo, než mu z temných zákoutí mozku začaly vyplouvat nadávky, které už prakticky zapomněl. Pořád a pořád ryl, až se mu zdálo, že má polámaná záda, ruce měl odřené a cítil, že už rýč neuzvedne. Nikdo mu nepoděkoval. Přišel ale doktor a prohlédl ho.
   "Vysadit!" řekl. "Naprostý klid - a potmě."
   Nimra ležel potmě a byl v naprostém klidu. Kdyby nic necítil a na nic nemyslel, mohl tam tak podle svého názoru ležet celé hodiny a roky. Teď ale zaslechl Hlasy: žádný z nich dosud neslyšel. Vypadalo to na Lékařskou komisi nebo snad Vyšetřující soud, který zasedal v jeho těsné blízkosti, nejspíš ve vedlejším pokoji s otevřenými dveřmi, i když žádné světlo nezahlédl.
   "Teď ten případ Nimra," řekl Hlas, přísný hlas, daleko přísnější než doktorův.
   "Co je s ním?" řekl Druhý hlas, hlas, kterému byste snad mohli říkat jemný, i když nebyl měkký - ten hlas měl autoritu a zněl nadějně a smutně zároveň. "Co je s Nimrou? Měl srdce na pravém místě."
   "Měl, ale nepracovalo mu správně," řekl První hlas. "A taky mu to zrovna moc nezapalovalo; sotva vůbec myslel. Podívejte se, kolik času promarnil, a to se vůbec nebavil! Nepřipravil se na cestu. Byl celkem zámožný, a přesto sem přijel jako nějaký chudák, museli jsme ho umístit v chudinském oddělení. Myslím, že je to s ním špatné. Asi by tu měl ještě nějakou dobu zůstat."
   "To by mu nejspíš neuškodilo," řekl Druhý hlas. "Je to ale docela obyčejný človíček. Nikdy z něho nemělo být bůhvíco; a nikdy neměl dost síly. Podíváme se do Záznamů. Ano. Přece jenom je tady několik polehčujících okolností."
   "Možná," připustil První hlas, "ale jenom moc málo z nich snese přezkoumání."
   "Nu," řekl Druhý hlas, "tady jsou. Byl rozený malíř. Nijak zvláštní, samozřejmě, ale listí od Nimry má svůj půvab. Hodně se natrápil s těmi listy, jenom kvůli nim. Ale nikdy ho nenapadlo, že právě proto je důležitý. V Záznamech není ani zmínka o tom, že by něco předstíral, ani sám sobě; což omlouvá, že zanedbával záležitosti nařízené zákonem."
   "Pak je neměl zanedbávat tak moc," řekl První hlas.
   "Přesto ale vyhověl mnoha prosbám."
   "Jen malému procentu, většinou navíc lehčího rázu, a říkal jim Vyrušování. Záznamy jsou plné toho slova, spousty dalších stížností a hloupých nadávek."
   "To je pravda; ale jemu, ubožátku, se muselo zdát, že to Vyrušování je. A tady to máme: nikdy nečekal žádný Zisk, jako mnozí jemu podobní. Tady je případ Farník, ten přišel po něm. Byl to Nimrův soused, pro Nimru nehnul ani prstem a málokdy projevil vděčnost. Ale v Záznamech není ani zmínka o tom, že Nimra vděčnost od Farníka čekal; nevypadá, že myslel na něco takového."
   "Ano, to je polehčující okolnost," řekl První hlas, "ale ne moc výrazná. Myslím, že spíš zjistíte, že Nimra na to často prostě zapomněl. To, co pro Farníka dělal, jednoduše vytěsnil z mozku jako nepříjemnosti, kterými se musel zabývat."
   "Ještě je tady ale poslední zpráva," řekl Druhý hlas, "ta jízda na kole v dešti. Na ni kladu důraz. Zdá se naprosto jasné, že to byla ryzí oběť: Nimra se domýšlel, že zahazuje svoji poslední šanci dokončit obraz, a taky si domyslel, že Farník má zbytečné obavy."
   "Myslím, že váš výklad je příliš násilný," řekl První hlas. "Máte ale poslední slovo. Samozřejmě vám přísluší vykládat fakta co nejlépe. Někdy váš výklad obstojí. Co navrhujete?"
   "Myslím, že je vhodné zacházet s případem trochu slušněji," prohlásil Druhý hlas.
   Nimrovi připadalo, že nikdy neslyšel něco tak šlechetného, jako tento Hlas. Učinil, že Slušné zacházení vypadalo jako náklad bohatých darů a pozvání na královskou hostinu zároveň. Najednou se Nimra zastyděl. Když slyšel, že se o něm uvažuje jako o případu pro Slušné zacházení, úplně ho to přemohlo a ve tmě celý zčervenal. Bylo to, jako když vás veřejně pochválí, a přitom vy i publikum víte, že si to nezasloužíte. Nimra schoval ruměnec do hrubé deky.
   Bylo ticho. Pak z těsné blízkosti na Nimru promluvil První hlas. "Poslouchal jste," řekl.
   "Ano," řekl Nimra.
   "No, tak co k tomu řeknete?"
   "Můžete mi říct, co je s Farníkem?" řekl Nimra. "Rád bych ho znovu viděl. Doufám, že na tom není moc špatně? Můžete mu vyléčit tu nohu? Měl s ní hodně trápení. A nedělejte si starosti, prosím, ani o mě, ani o něho. Byl to moc dobrý soused, hodně lacino mi přenechával vynikající brambory, tím mi ušetřil spoustu času."
   "Skutečně?" řekl První hlas. "To rád slyším."
   Znovu se rozhostilo ticho. Nimra slyšel, jak se Hlasy vzdalují. "Nu, souhlasím," slyšel, jak říká První hlas kdesi v dálce. "Pustíme ho do další etapy. Zítra, jestli chcete."

   Nimra se probudil a zjistil, že zatemnění zmizelo a jeho buňka je zalitá sluncem. Vstal a našel pohodlné šaty, žádnou nemocniční uniformu. Po snídani mu doktor ošetřil rozbolavělé ruce, potřel je jakousi mastí, po které se hned zahojily. Dal Nimrovi několik dobrých rad a láhev toniku (pokud ho bude potřebovat). Na přesnídávku donesli Nimrovi sušenky a sklenici vína; a pak mu dali lístek.
   "Teď můžete jít na nádraží," řekl doktor. "Portýr se o vás postará. Sbohem."

   Nimra vyklouzl z hlavního vchodu a trochu zamžoural. Slunce jasně zářilo. Čekal, že bude procházet velkým městem, přiměřeným rozlehlému nádraží; ale nestalo se tak. Nacházel se na vršku kopce, zeleného, holého, který ovíval osvěžující větřík. Nikoho poblíž neviděl. Dole pod kopcem se blýskala střecha nádraží.
   S kopce sešel rychle, ale beze spěchu. Portýr ho okamžitě zahlédl.
   "Tudy!" řekl a vedl Nimru k nástupišti, ve kterém stála roztomilá, příjemná lokálka: jeden vagón, malá mašinka, oba nablýskané, čisté a čerstvě natřené. Vypadalo to, že to bude jejich první jízda. Dokonce i trať, která ležela před mašinkou, vypadala jako nová: koleje zářily, kolejnicové stoličky byly zeleně namalované a pražce v teplém slunci vydávaly lahodnou vůni čerstvého téru. Vagón byl prázdný.
   "Kam ten vlak jede, Portýre?" zeptal se Nimra.
   "Myslím, že tomu místu ještě nedali nějaké zvláštní jméno," řekl Portýr. "Ale uvidíte, že se vám tam bude líbit." Zavřel dveře.
   Vlak se hned dal do pohybu. Nimra se pohodlně v sedadle opřel. Mašinka si to bafala hlubokým úvozem s vysokými zelenými břehy, zastřešeným modrým nebem. Netrvalo to dlouho a lokomotiva zahvízdala, začala brzdit a vlak zastavil. Nebylo tam žádné nádraží, žádný vývěsní štít, jenom schůdky vedoucí vzhůru po travnatém břehu. Nahoře byl živý plot, v něm vystříhaná díra a v ní vrátka. U vrátek stálo jeho kolo; aspoň vypadalo jako to jeho, a na řídítkách byla přivázaná žlutá stuha, na které se velkými černými písmeny skvěl nápis NIMRA.
   Nimra otevřel vrátka, vsedl na kolo a v jarním slunci ujížděl s kopce. Zanedlouho zjistil, že pěšina, po které se vydal, zmizela, a bicykl se pustil přes nádherný pažit. Byl pěkně zelený a hustý; Nimra ale rozeznával každičké stéblo. Zdálo se mu, že takový pěkný trávník už kdesi viděl, nebo se mu o něm zdálo. Křivky krajiny mu něco připomínaly. Ano: tady se země vyrovnávala, tak jak měla, a tady se samozřejmě zase začíná zdvíhat. Mezi slunce a Nimru se náhle postail velký zelený stín. Nimra vzhlédl a v té chvíli spadl z kola.
   Před ním stál Strom, jeho Strom, úplně hotový. Byl živý, listy se rozvíraly, větve rostly a houpaly se ve větru tak, jak Nimra často cítil nebo si představoval, a tak často se mu to nepodařilo štětcem zachytit. Zíral na Strom, pomalu zdvihl ruce a široce je rozevřel.
   "To je dar!" zvolal. Myslel na své umění a jeho plody; ten výraz však mínil doslova.
   Dál si prohlížel Strom. Všechny listy, na kterých pracoval, tu byly spíše v té podobě, jak si je představoval, než jak je namaloval; a rostly tu také listy, které mu teprve rašily v hlavě, a spousta dalších, které vyrašit mohly, kdyby býval měl dost času. Nebylo na nich nic napsáno, byly to prostě nádherné listy, ale označeny byly jasně jako kalendář. Na některých listech z těch nejkrásnějších - byly to ty nejcharakterističtější, nejlepší příklady Nimrova stylu - bylo znát, že jsou výsledkem spolupráce s panem Farníkem: nemohly totiž být umístěny lépe.
   Na Stromě hnízdili ptáci. Byli to úžasní ptáci: jak jen zpívali! Párovali se, seděli na vajíčkách, načechrávali si křídla a se zpěvem odlétali do Lesa, kam je Nimra pohledem sledoval. Tehdy si všiml, že je tu Les, prostírá se po straně a táhne se do daleka. Na obzoru se třpytily Hory.
   Po chvíli se Nimra vydal k Lesu. Ne proto, že by ho Strom omrzel, ale proto, že se mu zdálo, že by si měl uspořádat myšlenky; ostatně měl Strom v celé velkoleposti stále na mysli, i když se na něj nedíval. Když odcházel, objevil podivnou věc: Les byl samozřejmě Lesem v pozadí, ale Nimra se k němu mohl přiblížit a dokonce do něho vstoupit, aniž Les ztrácel tento svůj základní půvab. Nikdy předtím se mu nepodařilo kráčet vstříc dálkám, aniž by se po čase nestaly bezprostředním okolím. To věru dodávalo procházce krajem obzvláštní kouzlo, neboť jak jste šli dál a dál, otevíraly se před vámi stále nové dálky, takže jste měli před sebou dvojité, trojité a čtverné perspektivy, které vás dvojitě, trojitě a čtverně potěšily. Mohli jste kráčet pořád dál, a přitom mít celý kraj jako na dlani, nebo jako na obrázku (jak se vám líbí). Mohli jste jít a jít, ale asi ne věčně. Na obzoru byly Hory. Přibližovaly se, pomalu se přibližovaly. Nezdálo se, že patří do obrazu, vypadaly spíše jako hranice něčeho jiného, jako by to byly záblesky zjevující se v průhledu mezi větvemi stromů, které zaplňují jinou scenérii někde jinde: v jiném obrazu.
   Nimra pokračoval v chůzi, ale neprocházel se jen tak. Pozorně se rozhlížel. Strom byl hotov, i když ho nedomaloval - "Je trochu jiný, než býval," pomyslel si - ale v Lese byla spousta nedokončených míst, kde bylo třeba ještě hodně pracovat a přemýšlet. Nemusel nic měnit; kam Les sahal, bylo všechno dobré, ale potřeboval dotáhnout. Nimra viděl, kde všude je to potřeba.
   Posadil se pod moc hezký strom v dálce - variaci Velkého stromu, jenomže zcela odlišnou, alespoň při pozornějším pohledu - a uvažoval, kde s prací začít a kde ji ukončit, a kolik času na to bude potřebovat. Pořád si ale práci nějak nemohl rozplánovat.
   "No jistě!" zvolal. "Potřebuji Farníka. Všechno, co se týká půdy, květin a stromů, Farník zná a já ne. Tady se nemůžu chovat jako ve vlastní zahradě. Potřebuji pomoc a radu: měl jsem si o ni říct už dřív."
   Vstal a šel tam, kde se rozhodl začít. Svlékl si kabát. Potom, ve skrytém dolíku mimo výhled, zahlédl muže, který se trochu užasle rozhlížel. Opíral se o rýč, ale zjevně nevěděl, co dělat. Nimra na něho zahoukal. "Farníku!" zvolal.
   Farník si hodil rýč na rameno a vykročil k němu. Pořád ještě trochu kulhal. Nepromluvili spolu, jenom na sebe kývli, jako to dělávali, když se potkali na cestičce mezi domky; teď se ale do sebe zavěsili a šli vedle sebe. Beze slova se Nimra s Farníkem rozhodli, kde přesně postaví domek a zahradu, které nejspíš budou potřebovat.
   Jak tak pracovali, vyšlo najevo, že je to Nimra, kdo si umí lépe rozvrhnout čas a je zručnější. Zvláštní bylo, že spíše Nimru než Farníka zajímala stavba domku a zahradničení, zatímco Farník si často prohlížel stromy a zvláště Strom.
   Jednoho dne Nimra vysazoval živý plot a Farník se poblíž povaloval v trávě, pozorně si prohlížeje krásnou žlutou květinku, vyrůstající mezi zelenými drny. Nimra kdysi dávno vysadil spoustu takových květin mezi kořeny Stromu. Najednou Farník zdvihl hlavu: obličej mu v slunci zářil a usmíval se.
   "To je skvělé!" řekl. "Já jsem tu vlastně neměl být. Děkuji vám, že jste se za mě přimluvil."
   "To je nesmysl," řekl Nimra. "Už si nepamatuju, co jsem říkal, ale rozhodně toho moc nebylo."
   "Ale ano, stačilo to," řekl Farník. "Dostal jste mě tam odtud o hodně dřív. Ten Druhý hlas, víte, mě sem poslal; říkal, že jste mě chtěl vidět. Jsem vaším dlužníkem."
   "Nejste. Za to vděčíte Druhému hlasu," řekl Nimra. "My oba jsme jeho dlužníky."
   A tak žili a pracovali společně, nevím už, jak dlouho. Nemá smysl zapírat, že zpočátku se občas neshodli, zvláště když byli unavení. Protože zpočátku unavení byli. Zjistili, že oba dostali láhve s tonikem. Každá láhev měla stejnou nálepku: Před odpočinkem užívejte několik kapek smíchaných s vodou z Pramene.
   Pramen našli uprostřed Lesa; Nimra si ho představoval jenom jednou, už kdysi dávno, ale nikdy ho nenamaloval. Teď si uvědomil, že pramen se vlévá do jezera, které se v dálce blýskalo, a napájí všechno, co v krajině roste. S několika kapkami toniku voda získala svíravou, nahořklou, nikoli však nepříjemnou chuť: čistila mozek. Jakmile se napili, o samotě odpočívali; a pak znovu vstali a práce svižně ubývalo. Tehdy si Nimra vzpomínal na krásné nové květiny a rostliny a Farník vždycky přesně věděl, jak je vysazovat a kde se jim bude dařit nejlépe. Dlouho předtím, než jim tonika došla, přestali je potřebovat. Farník už nekulhal.
   Jak se práce chýlila ke konci, dovolovali si víc a víc času věnovat procházkám, na kterých si prohlíželi stromy, květiny, světla a stíny a křivky krajiny. Občas si spolu zazpívali. Nimra se ale přistihl, že začíná stále častěji obracet oči k Horám.
   Přišel čas, kdy domek v údolí, zahrada, trávník, les, jezero a celý kraj byly skoro hotové a všechno bylo tak, jak má být. Velký strom byl v plném květu.
   "Dnes večer skončíme," řekl Farník jednoho dne. "Potom půjdeme na hodně dlouhou vycházku."
   Další den vyrazili a šli tak dlouho, až prošli všemi perspektivami k Okraji. Nebylo ho vidět, samozřejmě. Nebyla tam žádná čára, ani plot nebo zeď; ale věděli, že došli k hranici této země. Viděli muže, který vypadal jako pastýř; sestupoval k nim po travnatém úbočí, které vedlo vzhůru k Horám.
   "Potřebujete průvodce?" zeptal se. "Chcete jít dál?"
   Na okamžik padl mezi Nimru a Farníka stín, protože Nimra věděl, že chce jít dál, a (v určitém smyslu) jít musí; ale Farník jít nechtěl, nebyl ještě připraven.
   "Musím počkat na svou ženu," řekl Farník Nimrovi. "Byla by tu sama. Myslím, že ji sem za mnou pošlou, dřív nebo později, až bude připravená a až budu mít pro ni všechno přichystáno. Domek je sice hotový, my už na něm nic nesvedeme. Ale rád bych jí ho ukázal, určitě by ho uměla vylepšit. Udělala by to tam útulnější. Doufám, že se jí tady bude líbit." Obrátil se k pastýři. "Vy jste průvodce?" zeptal se. "Můžete mi říct, jak se tady ta země jmenuje?"
   "Copak to nevíte?" podivil se muž. "To je přece Nimrova země. Je to Nimrův obraz, aspoň jeho většina; kousek z něho je teď Farníkova zahrada."
   "Nimrův obraz!" vykřikl Farník užasle. "To jste všechno vymyslel vy, Nimro? Netušil jsem, že jste tak dobrý. Proč jste mi o tom neřekl?"
   "Už dávno se vám to snažil říct," řekl muž, "ale vy jste se nepodíval. Tehdy to byly pro vás jenom plátna a barvy, a vy jste s nimi chtěl spravit střechu. Se svou ženou jste tomu říkali "Nimrovy nesmysly" nebo "ty mazanice"."
   "Ale tehdy to takhle nevypadalo, tak skutečně," řekl Farník.
   "Ne, byl to jen odraz," řekl muž, "ale vy jste ho mohl zahlédnout, kdyby vám býval za to stál."
   "Moc příležitostí jsem mu k tomu nedal," řekl Nimra. "Nikdy jsem se nesnažil něco mu vysvětlit. Říkával jsem vám Krtek zahradní. Ale co na tom záleží? Teď jsme žili a pracovali společně. Možná mohlo být všechno jinak, ale určitě ne lepší. Já teď ale budu muset jít. Myslím, že se znovu sejdeme, určitě toho můžeme spolu ještě hodně udělat. Sbohem!" Vřele potřásl Farníkovi rukou; byla to dobrá, pevná, čestná ruka. Obrátil se a na chvíli se zahleděl zpátky. Květy Velkého stromu svítily jako plamen. Všichni ptáci poletovali a zpívali. Pak se usmál, kývl na Farníka a vydal se s pastýřem na cestu.
   Jak šel, poznával ovce, vysoko položené pastviny, zhlížel se v nesmírném nebi a šel dál a dál k Horám, pořád výš. Už nevím, co se s ním pak stalo. Nimra ve svém dřívějším domově viděl kdesi daleko Hory, takže v obraze byly; ale jak to tam opravdu vypadá co leží za nimi, může říct jen ten, kdo na ně vyšplhal.

   "Myslím, že to byl prosťáček," řekl radní Tompkins. "Neměl vlastně žádnou cenu; pro Společnost byl úplně bezcenný."
   "Ach, to nevím," řekl Atkins, který nebyl nikým důležitým, pouze učitelem. "Nejsem si tak jist: záleží na tom, v čem vidíte užitečnost?"
   "Neměl žádný praktický a ekonomický užitek," řekl Tompkins. "Odvažuji se tvrdit, že z něho mohlo být něco užitečného, kdybyste vy učitelé rozuměli svému řemeslu. Jenomže tomu tak není, takže tu pak máme takovéhle zbytečné lidi. Kdybych to tady vzal do ruky já, dal bych jemu a všem ostatním práci, pro jakou se hodí, mytí nádobí ve veřejných vývařovnách nebo něco podobného, a dohlédl bych, aby pracovali dobře. Jinak bych je vyrazil. Jeho jsem měl vyrazit už dávno."
   "Vyrazit? Znamená to, že jste ho na cestu poslal předčasně?"
   "Ano, když už musíte používat ten bezobsažný, zastaralý výraz. Pustil jsem ho tunelem na velkou Skládku: tohle přesně mám na mysli."
   "Takže si myslíte, že malířství je k ničemu, nestojí za to ho uchovávat, podporovat nebo je nějak zužitkovávat?"
   "Ale jistě, malování má jisté použití," řekl Tompkins. "Ale jeho malování se využít nedalo. Mladíci, kteří se nebojí nových myšlenek a metod, mají spoustu možností. Tenhle zastaralý materiál ale ne. Snil si sám pro sebe. Nedokázal navrhnout pořádný plakát, aby si zachránil život. Pořád se patlal s těmi svými listy a květinami. Jednou jsem se ho zeptal, proč to dělá. Řekl, že si myslí, že je to hezké. Věříte tomu? Řekl hezké! 'Cože, zažívací a pohlavní orgány rostlin?' řekl jsem mu na to; nic mi neodpověděl. Flákač jeden."
   "Tak flákač," vzdychl Atkins."Ano, ten ubožák nikdy nic nedokončil. Ach ano, jeho plátna se "zužitkovala", když odešel. Ale já si nejsem tak jist, Tompkinsi. Pamatujete si ten velký obraz, ten, kterým zalátali vedlejší domek po těch vichřicích a zátopách? V poli jsem z něho našel útržek. Byl poškozený, ale poznal jsem ho: vrchol hory a větvička s listím. Pořád na ně myslím, nemůžu je pustit z hlavy."
   "Z čeho?" zeptal se Tompkins.
   "O kom to vy dva mluvíte?" zasáhl Perkins ve snaze zabránit hádce. Atkins trochu zrudl.
   "To jméno nestojí za to, abychom je opakovali," řekl Tompkins. "Nechápu, proč se o něm vůbec bavíme. Nebydlel tady ve městě."
   "To ne," řekl Atkins, "ale vám se zalíbil jeho dům. Proto jste tam chodíval, a zatímco jste pil čaj, poškleboval jste se mu. No, teď jste jeho dům dostal, jeden máte taky tady ve městě, takže mu jméno upírat nemusíte. Mluvili jsme o Nimrovi, když to chcete vědět, Perkinsi."
   "Ach, ubohý Nimra!" vzdychl Perkins. "Netušil jsem, že maloval."
   A to bylo pravděpodobně naposledy, kdy v nějakémn rozhovoru padlo Nimrovo jméno. Přesto Atkins chránil ten zvláštní útržek, který našel. Kus se už rozdrobil; ale jeden krásný list zůstal nedotčený. Atkins si ho zarámoval. Později ho přenechal Městskému muzeu, a "List od Nimry" tam v koutku visel a několikero očí na něm spočinulo. Muzeum ale nakonec vyhořelo a na list i s Nimrou celá jeho stará země úplně zapomněla.

   "Skutečně se to osvědčuje velice dobře," řekl Druhý hlas. "Je to jako prázdniny, osvěžení. Báječné pro rekonvalescenci; a nejenom pro ni; pro spoustu z nich je to nejlepší příprava na Hory. U některých případů to dělá přímo divy. Posílám tam pořád další a další. Jenom zřídka se musejí vracet."
   "Nu, je to tak," řekl První hlas. "Myslím, že bychom měli té zemi dát jméno. Co navrhujete?"
   "Portýr už na jméno přišel," řekl Druhý hlas. "Na nástupišti vyvolává: Nastupujte prosím do vlaku směrem Nimrova Farnost. Už to tak dělá delší dobu. Nimrova Farnost. Poslal jsem jim oběma zprávu, aby se o tom dozvěděli."
   "Co na to říkali?"
   "Smáli se. Smáli se - až se Hory otřásaly!"


Konec