Jan Vodňanský


Analýza pohádky o Sněhurce a sedmi trpaslících

   Pohádka o Sněhurce a sedmi trpaslících. Pohádka důvěrně známá z let našeho dětství. Kolikrát jsme při ní usínali. Dávala obsah našim dětským snům; a na jejích postavách jsme se učili vytvářet si první emocionální postoje ke světu. Přemýšlivější z nás tušili, že se pod zdánlivě barvotiskovým happyendovým povrchem, ostatně rafinovaně zneužitým šoubyznysem, pod barvotiskovým povrchem tohoto děje skrývá cosi podstatnějšího, cosi hlubšího, nějaké tajemství.
   Těmto hloubalům jsem vyšel vstříc. Podrobil jsem několik reprezentativních verzí této pohádky hlubinné anylýze; a výsledky nejsou nezajímavé.
   Chtěl jsem vás dnes s nimi seznámit v přednášce hodinové až dvouhodinové a podle mé původní koncepce měla pop-music přednášku pouze rámovat a zajišťovat jí širší posluchačský kádr. Avšak zastánci popu neurvale hájili své nároky na čas, argumenty převážně komerčními, a čas mnou požadavaný byl mi posléze zredukován na pouhých sedm minut, což není ani jedna celá na jednoho trpaslíka. Přesto jsem se rozhodl, že i v této nesmyslně krátké lhůtě budu přednášet a seznámím vás alespoň s uzlovými body své analýzy, za předpokladu ovšem maximálního soustředění jak z vaší tak z mojí strany. Čas je mi patách, tedy přejdu rovnou in medias res, k otázce oné osmé postýlky.
   Jak jsem ji objevil? Srovnáním dvou kontrarigorických citátů z textu. Podle prvého z nich Sněhurka vchází do domu trpaslíků, prochází těmi místnostmi a v poslední najde "sedm stejných krásných malých postýlek", v následující větě uléhá do největší z nich. Contradictio in adjecto - a v něm je ukryta osmá, protože jedinná velká postýlka. Proč velká - k tomu se možná ještě dostaneme. Ale nyní musíme dál.

   Tady je nesmírný komplex problematiky vůbec kolem pojmu trpaslík. Je mnoho nejasností. Často slyšíte různé vulgární výroky o trpaslících. Lidé mají takové nepřesné představy, třeba se říká že trpaslík je člověk, jehož výška se limitně blíží nule. To je ovšem hrubé zjednodušení. Trpaslík je i sociálně determinován, Je to malý horník, tedy - permoník. Tyto bytosti známe ze všech mýtů a pohádek z důlních neboli horních oblastí. Teď by si to vyžádalo samostatné přednášky, jenom tak heslovitě: Jejich vztah k velkým horníkům je jaký? - ambivalentní, někdy pomáhají, jindy škodí.
   Jsou zde i jiné zajímavé otázky, které musím jen tak přejít, třeba proč bylo trpaslíků právě sedm a ne sedm set dvacet devět třeba. Ta sedmička se nám vyskytuje ve všech tajných orientálních naukách. Ostatně tyto nauky jsou tajné, tak půjdeme dál.

   Dostáváme se k tomu okamžiku, který je vysoce důležitý. Zde nemohu šetřit na čase, to jak nepochopíte, tak nepochopíte nic. To je onen okamžik v ději, kdy se trpaslíci vracejí z dolu. Nyní už víme proč z dolu, jsou to permoníci - představte si to nyní tak lidsky prostě, odmyslete si ten pohádkový barvotisk: sedm stárnoucích malých horníků, permoníků, vrací se z noční šichty a nachází v té velké osmé postýlce krásnou mladou dívku ... Co udělají? Zde budu citovat doslova: "Když chtěli jít spát, objevili v postýlce Sněhurku, shlukli se kolem ní, svítili na ni lampičkami, a užasli nad její krásou. Ráno, když se Sněhurka probudila, byla velmi překvapena sedmi trpaslíky, hned se však s nimi spřátelila, poněvadž byli k ní velmi přívětiví." (Konec citátu.) Teď se rozvine ten dialog se Sněhurkou, kde trpaslíci navrhují: (Opět cituji doslova.) "Zůstaň u nás, budeš nám vařit, a když všechno budeš dělat, povede se ti dobře." Sněhurka odpovídá na tento návrh: "Ano." Když dětem interpretujeme toto "ano", tak říkáme obvykle, že jim bude vařit, zašívat kabátky, hrát si s nimi a podobně. Ale my, dospělí, zde sami mezi sebou víme dobře, co takové "všechno" obnáší. A zde jsem odkryl pod vrstvou pohádky mýthus, a sice mýthus o vzniku skupinového manželství, do kterého vchází na jedné straně singulární nevěsta - Sněhurka - a na druhé kolektivní, týmový manžel - sedm permoníků. Dále jsem toto manželství lokalizoval časově: je to postmatriarchální struktura, neboť trpaslíci neloví, trpaslíci dolují (to je spojeno s dělbou práce) - a, možná, podle mé hypotézy, mají i určité pozemkové vlastnictví, které je vede k tomu, že ...

(Další slova přednášky jsou přehlušena hudbou.)


   Ještě několik slov k filmové adaptaci příběhu o Sněhurce a sedmi trpaslících.
   Filmové ztvárnění je již určitou interpretací pohádkového textu; a tento film, jak známo, těší se zejména u malých diváků, až nepříčetnému, nekritickému obdivu. Proto jsem jej podrobil odpovědné kritické anylýze.
   Například již v samotné expozici vidíme realisticky až naturalisticky zobrazenu hrůznou hladomornu královninu. Nic proti tomu - byly takové a známe je i z našich hradů a zámků. Ale proč není ukázána také princova hladomorna? Copak by tento mladý feudál mohl žíti svým životním stylem, kdyby doma neměl také takovou, ne-li ještě hroznější? Cožpak by mohl flértovat v dopoledních hodinách se Sněhurkou? Sotva!
   Další mystifikaci spatřuji v nepřiměřeřené idealizaci zviřátek. Kde žijí taková disneyovská zviřátka, která na Sněhurčin povel uklízejí v trpasličím domečku, která běží za trpaslíky na pracoviště a přemlouvají je, aby předčasně ukončili pracovní dobu? A jak se motiv těchto zvířátek ve filmu promítne do dalšího života malých diváků.
   Život, pravda, není bez rozporů. Až se budou dostávat v životě malí diváci do přirozených konfliktů - doma, ve škole, na pracovišti, v osobním životě - jak je pak budou řešit? Po vzoru Sněhurky - útěkem do lesů! A tam budou hledat ona zidealizovaná, disneyovská zviřátka. Ale nenajdou! Naše lesy nejdou žádným Disneylandem!
   K nejmasivnější mystifikaci ovšem dochází v již zmíněné scéně fyzické likvidace Sněhurky. K čemu tam došlo. Rozeberme si to věcně. Konflikt mezi královnou u moci a princeznou pretendující na trůn, tedy konflikt v podstatě mezi dvěma feudály, byl metamorfózou královny v odpornou stařenu degradován na pouhý konflikt generační. Jaké to bude mít následky ve vědomí malých diváků. Místo toho, aby se narušily jejich vztahy k feudálům, naruší se jejich přirozené vztahy ke komu? - no k jejich babičkám - a k starším osobám vůbec. A navíc k vitamínu C.
   Když už chtěli tvůrci Disneyova týmu malým divákům něco zhnusit možná na celý život, proč jako symbol zla zvolili právě krásné zdravé a zralé jablíčko? Proč nesáhli raději po otrávené cigaretě, otrávené droze, otráveném LSD a jiném svinstvu?

   Po těchto slovech by se mohlo zdát, že jsem vůči filmu zaujal apriorně negativistické stanovisko a že můj badatelský klid byl prolomen. Nebyl. Po několikadenním odstupu, s chladnou hlavou, zvážil jsem i pozitivní momenty filmu. Má je, i když nepřevažují.
   V čem je vidím. Film již svou podstatou, pro svou názornost, nereprodukuje ten pohádkový nesmysl, že by Sněhurka usnula v malé trpasličí postýlce. Vždyť z konfliktu s macechou plyne, že byla pubertální, ne-li již postpubertální, a v malé trpasličí postýlce by byla řádně zdeformovaná, nemohla by si navodit zdravý fyziologický spánek. Ovšem tvůrci filmu zase nejdou ve své pravdivosti tak daleko jako já, aby odhalili a ukázali osmou, velkou postýlku. Řeší tedy situaci kompromisem, a vy, co jste film viděli, si jistě vzpomínáte jak. Sněhurku pokládají přes několik trpasličích postýlek a trpaslíci tu noc spí dole v té ratejně.
   Další pozitivum filmu lze spatřit v tom, že přiměřeně chápání malých diváků ukazuje problematiku Sněhurčina osobního, najmě erotického života. To je právě tematický okruh, který mladé diváky nejvíce zajímá, neboť v souladu s objevem Sigmunda Freuda prožívají své období infantilní sexuality, a doma jsou jim seriózní informace obvykle odpírány.
   Film ukazuje se smyslem pro jemnou psychologickou drobnokresbu Sněhurku v situaci, kdy je pudově frustrována ve vztahu vůči princi, hromadí se u ní libidózní přetlak, který si pak kompenzuje právě tím skupinovým soužitím s trpaslíky. Film ukazuje, že toto soužití není a ani nemůže být normální. Sněhurka se v něm fixuje na obzvláště vyšinuté typy trpaslíků, jako je onen brutální, sadistický Brumla. Vůči němu se Sněhurka stylizuje do role otrokyně. Dominantou je Brumla.
   Tento sadomasochistický vztah si komplementárně doplňuje podobným vztahem k intelektuálně utlumenému Šmudlovi, ve kterém je zase Sněhurka onou dominantou a Šmudla závislou bytostí. To se projevuje v jeho zvýšené potřebě orální lásky, kterou navozuje v tom neustále opakovaném gegu s mileneckým políbením, které mu ovšem Sněhurka důsledně odpírá, čímž ho trýzní a tím se vzrušuje.

   Vzhledem k těmto pozitivům doporučuji, aby se film i nadále promítal když už se koupil, ale s mým vysvětlujícím komentářem.


08.02.2003